Showing posts with label česky. Show all posts
Showing posts with label česky. Show all posts

Wednesday, March 23, 2016

Festival světla rozzářil Plzeň, na umění v ulicích přišly desítky tisíc lidí

V pátek 18. a sobotu 19. března 2016 mohli Plzeňané a návštěvníci města prožít již druhý ročník Festivalu světla, tentokrát s podnázvem BLIK BLIK! V oba tyto dny mohli návštěvníci objevovat krásy netradičně nasvícených míst a neotřelých světelných instalací soustředěných do čtvrtí Bolevec a Lochotín.  

Celková trasa měřila přibližně 11km a ukázala nejen světelné objekty, nasvícené sochy a plastiky. Nově zrekonstruovaný Amfiteátr Lochotín se stal místem, kde se návštěvníci stávali spolutvůrci světelného digitálního ohňostroje. Sousedící park se proměnil v kouzelnou světelnou zahradu, kde svítící lžičky neuchvacovaly pouze dětské návštěvníky. Podobně laděná instalace byla k vidění u plaveckého bazénu na Lochotíně, kde 50 světelných běžců obíhalo přilehlý park. Nemálo dětí park obíhalo spolu s nimi.




Video mappingu na budovu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni přihlíželo téměř vždy několik stovek lidí, kteří si s oblibou show nejen fotili či nahrávali, ale dále sdíleli na internetu, za což Vám patří náš velký dík. Zvláště těm, kteří používali #blikblik2016! A stále jej můžete využívat a nahrávat fotky a videa co máte, rádi je přidáme do velkého alba z tohoto ročníku.

Větší fronty se pak čekaly u míst s omezenou kapacitou. Například světelná představení v Ateliéru Fotoklubu nebo na hvězdné nebe od Japonského umělce u Sokolovny Bolevec, kde nám autor díla umožnil přenést se do fantasie a zažít pocit cestování mezi hvězdami.

Věříme, že menší nepříjemnosti s čekáním na těchto místech rozptýlil mimo jiné i další doprovodný program pro Vás připravený na různých místech celé trasy a zimu jste zahnali například horkým svařeným vínem nebo čajem a k nim možná zakousli vynikající domácí buchty.
Jana Jankovská, stážistka v týmu Plzeň 2015
BUDEME SE NA VÁS TĚŠIT NA PŘÍŠTÍM ROČNÍKU FESTIVALU SVĚTLA!


Wednesday, December 17, 2014

Cobblestones in Pilsen: text.city

Město se skládá z písmen. Písmena tvoří slova a věty. Věty vytváří odstavce, kapitoly. Kapitoly romány. Romány světy. Svět země a města.
Vstávám za úsvitu; z očí si setřu praštěnou včerejší noc. Dlouhá, horká sprcha, káva a po ní jogurt. Takhle už jsem celé měsíce. Ráno je součástí dne, kdy můžu zapomenout na svoji cizí příslušnost, můžu být vlastně kdekoliv s obvyklou pohodlnou rutinou. První káva, první cigareta. Než si uvědomím, na jakém jsem místě, v jakém městě, rychle uteču k psaní. Ještě chvilku nechci vědět, kde jsem, nechci nové zážitky, nechci stýskání po domově, nechci touhu tady žít. Pokud mám pocit, že můžu být kdekoliv, jsem doma. Ale ne na dlouho.
Text města je těžké číst. Nikdy ho nemůžeš dočíst, jen pokračovat ve čtení. A opakované čtení je pokaždé jiné. Jako jemná vrstva prachu na mojí mysli, je tam již dlouho, ale objevím ho. Pomalu se usazuje v knoflíkových dírkách, ve vyhrnutých nohavicích kalhot. Nejde ho vymýt, pevně se drží. Lechtá mě v nose, znehodnocuje podrážky mých bot, překrucuje punčochy na nohách žen, mužům z toho svědí záda. Ruší tě, aby sis ho všiml, nedovolí, aby se nečetl.
Hlad mě vyžene na ulici; koupím si něco u řezníka, název si nepamatuju, ale podobá se to hotdogu. Šedivé nebe pohlcuje útržky slov, které lidé křičí v dopravním hluku. K obědu si objednám něco z menu, odvodím si, že to je určitě hlavní jídlo, ne polévka nebo nápoj, podle ceny. Naštěstí znám jména piv. Místní nelelkují, pijí pivo k obědu. Doma by lidé házeli zlé pohledy, které mě většinou zastaví, ale tady je stav milosrdenství. Všichni pijí pivo. Počítačový technik podvádějící svoji ženu a jeho vysokoškolská milenka u stolu přede mnou, dvě staré dámy u okna, barman na obědové přestávce u pultu, úředníci u velkého stolu, přátelé ve vedlejší místnosti, cizinci u toalet. Ústa se zaboří do pěny na pivě jako dětské lopatičky do pískoviště. Pak, jakoby něco říkali, slíznou pivní vous z horního rtu a utřou si ústa rukou.
Podívat se oknem ven znamená, že se stejným oknem nemůžu podívat dovnitř. Když jsem někde uvnitř, už nevidím, kde jsem. Čtení města je nejtěžší bytí ve městě. Hledám kontrasty, porovnávám je se svými zkušenostmi, navlékám je na šňůru, zkouším pro ně najít paralelu, zjistit, jestli přitáhnou pól magnetu, namočím v nich lakmusový papírek, nafouknu je, sním je, vyzvracím je. Umím přemýšlet jen v souvislostech.
V supermarketu jsou staré dámy, táhnoucí nákupní košíky, a povědomé matky všude, kam se otočím. Cítím nutkání sledovat, co nakupují. Sýr, pivo, kávu, masový nářez, chléb – podle nákupního košíku odhadnu počet dětí a vnoučat, jestli jsou rozvedené, jaké brambůrky má manžel nejradši, kolik vydělávají, kde bydlí. Žena dlouho otálí v uličce s vínem, vypadá to, že chce něco speciálního. Pomohu jí vybrat, i když nemluvíme stejným jazykem, zdá se, že je vděčná. U každé pokladny je fronta, ale všichni jsou trpěliví. Dříve zmíněná žena vloží víno do tašky a zaplatí. Cestou ven ho opět vytáhne, prohlíží si ho. Cítí se trapně, když jdu kolem.

Lidé jsou město. Mají v sobě řeku, katedrálu a všechno, co lze umístit na pohlednici. Ale také mají každodenní tvrdost, strach ze zimy, předprázdninový stres, únavu z osmihodinové směny. V rukou lidí prodávajících jmelí počítajících drobné, ve výfukových plynech aut, v psech na procházce, v prasklinách na chodníku, ve znuděných kopírovacích centrech, v sušícím se oblečení. V děcku, které za mnou dlouze zírá.
_______________________________________________________________

The city consists of letters. The letters form words and sentences. The sentences makes paragraphs, chapters. The chapters novels. The novels worlds. The world countries and cities.
I get up at dawn; wipe out the loopy yesterday night from my eyes. Long, scolding shower, coffee and yoghurt after it. I’ve been like this for weeks already. The morning is the part of the day when I can let go of my alienage, I could be anywhere with the usual comfort routine actually. First coffee, first cigarette. Before realizing the place, the city where I am, I quickly escape into writing. For a little longer I don’t want to know where I am, I don’t want new experiences, don’t want homesickness, don’t want the desire to live here. If I feel that I could be anywhere, then I’m home. But it’s not a long time.
The text of the city is difficult to read. You can’t ever finish reading it, just keep reading. And re-reading is different every time. As a delicate layer of dust on my mind, already there for a long time by I discover it. Little by little clinging in my buttonholes, in the rolled up legs of my trousers. Can’t be washed out, clings strongly. It tickles my nose hairs, debases the sole of my shoes, twists the stockings on the legs of women, it makes men’s back to itch. Disturbs you to be noticed, doesn’t allow not reading it.
Hungriness drives me out on the street; I buy something at the butchers which name I can’t remember but it’s like a hotdog. The grey sky absorbs the fragments of words the people shout in the noise of transport. At lunch I order by pointing at something on the menu, deducing what is a main dish for sure, not a soup or drink, by the price. Fortunately I know the name of the beers. Locals don’t fiddle around, they drink beer at lunch. At home people would give a dirty look, only that holds me back usually, but here it’s a state of grace. Everybody drinks beer. The computer engineer cheating on his wife and his undergrad lover at the table in front of me, the two old ladies by the window, the bartender in his lunch break by the counter, the officers by the great table, the friends in the other room, the foreigners next to the toilet. Mouths dig in the head on beer like the shovels of the kids in the sandpit. Then like saying something, they bite the beer-mustache off their upper lips and wipe their mouths with their hands.
Looking out of a window means that I can’t look in at the same window. If I’m inside somewhere, I don’t see where I am anymore. Reading the city is the most difficult being in the city. I look for contrasts, compare it with my experiences, thread it on a line, trying to find a parallel for it, see if it attracts a pole of a magnet, dunk a litmus paper in it, blow it up, eat it, throw it up. I can only think in relations.
In the supermarket there are old ladies dragging shopping carts and familiar mothers wherever I turn. I feel an urge to observe what they buy. Cheese, beer, coffee, cold cuts, bread – I can tell from the shopping cart the number of their kids and grandchildren, if they’re divorced, what the favorite crisp of the husband is, how much money they make, where they live. A woman lingers long in the wine ail, looks like she wants something special. I help her choose although we don’t speak a common language, she seems grateful. There are queues at every counter, but everybody is patient. The woman mentioned earlier puts the wine in her bag and pays. At the way out she takes it out again, looking at it. She gets embarrassed when I pass her.
The people are the city. They have the river, the cathedral and everything that can be placed on a postcard inside of them. But they also have the everyday’s hardness, the fear of the winter, the pre-holiday stress, the tiredness of the eight hour shifts. In the hands of the people selling mistletoe counting change, in the exhaust gases of cars, in the dogs on a walk, in the cracks of the pavement, in the bored photocopy salons, in the clothes hung to dry. In the kid protractedly staring after me.

Tuesday, December 9, 2014

Cobblestones in Pilsen: Přijď zítra

Přijď zítra


Kávovar kýchá. Pořád, nezastaví se ani na minutu. Ten zvuk připomíná chrápání ledního medvěda, který nemá manželku, co by do něj strčila, zmáčkla mu nos nebo mu jen jemně pohladila hruď. Snažím se to neposlouchat. Vybavuji si, že včera večer na tom místě jsem pil poslední rundy piva, byl tam večírek. Jen přítelkyně dýdžeje se osamoceně kroutila před reproduktory, bez jakýchkoli zábran. 

Monday, December 1, 2014

Mihály Etlinger: Spisovatel v zrcadle

Spisovatel se střídavě díval do mapy a na město. Nemyslel na to, kde asi je, ale bál se dívat do mapy a v těch vteřinách nevidět město, které měl vidět. Jako když turisté všechno vidí jen přes hledáček svého foťáku. Bylo mu trapně. Zastrčil si mapu do zadní kapsy, típl cigaretu a podíval se na kostelní hodiny. Bylo tam vždycky poledne nebo půlnoc, ale pokaždé se musel podívat. Je to marný.

Wednesday, June 25, 2014

Umeå: nejprovinčnější evropské město kultury

Presstrip do švédského Evropského hlavního města kultury 2014? Oslava letního slunovratu, ochočení losi, netradiční kultura původních obyvatel Laponska… super, jedu!

Mé nadšení z pozvání od organizačního týmu Umeå 2014 nezkalil ani fakt, že z téměř třicetistupňového tepla v Čechách odlétám na sever, kde léto vítají pod deštníky při deseti stupních. Místním to však divné nepřijde a statečně piknikují na mokré trávě, zpívají a tančí folklór kolem májky s květinovými věnci na hlavách, čímž si letní atmosféru prostě vytvoří. Světlo je tu i dlouho po půlnoci, a když mezi mraky přeci jen vykoukne slunce, atmosféra je kouzelná.



Přesto musím přiznat, že má očekávání byla v lecčems mylná. Když se na letišti ve Stockholmu doptávám věncem okrášleného mladíka v tričku s logem „informace“ na přestup do Umey, vyslovujíc to hezky česky, napřed hledí nechápavě, načež mu svitne: „aaa, Ymeo? a co tam?“ O Evropském hlavním městě kultury 2014 neslyšel, což zcestně omlouvá tím, že je mu teprve dvaadvacet…


Na vnitrostátním letišti v Umee si faktem, že přijíždíte do místa dění kulturní „olympiády“, už můžete být jisti. Červené srdce s úsměvem vás vítá nejen u příletu, ale i v ulicích města, na stromech i v tvářích místních lidí. Právě ti vytváří většinu programu sami. Vítání léta „Midsummer“ je především v jejich režii. Ať už jde o sportovně-hudební slavnost, při které místní atlet skáče do výšky za doprovodu speciálně zkomponované skladby osmnáctičlenného orchestru a juniorské basketbalistky driblují do rytmu koncertu operní filharmonie, nebo vztyčení májky na folklorní slavnosti slunovratu, až po tradiční přehlídku sborového zpěvu. Samotní organizátoři z týmu EHMK s koordinací moc práce nemají, vše probíhá tak nějak samospádně, někdy na můj vkus až příliš lokálně.

Umea má kolem sto dvaceti tisíc obyvatel, zajímalo by mě ale, kde všichni jsou?? Recepční v hotelu vysvětluje, že jsme přijeli v době, kdy všichni z města odjíždí slavit na venkov nebo jsou doma s rodinami. Většina barů a hospod je zavřená. Oproti zahájení, které do ulic navzdory chladnému počasí vytáhlo padesát tisíc lidí, se největší letní slavnosti zúčastní dle mého odhadu sotva pětistovka. Je to roztomile sousedské, ale nejsem si jista, jestli má program co nabídnout i turistům …


Přesvědčí mě o tom návštěva místních kulturních institucí. Navzdory skromné velikosti se Umeå pyšní skvělým muzeem regionální historie (Västerbottens Museum) a laponské kultury (Tráhppie), jakož i soukromým muzeem kytar s největší sbírkou elektrických kytar na světě, včetně cenných kousků v ceně mnoha milionů korun (Guitars – the Museum). Milovníci moderního umění ocení výtvarnou galerii Bildmuseet, která kromě zajímavých expozicí nabízí čistou skandinávskou architekturu a jedinečné výhled na řeku protékající centrem města. 

Na své si přijdou také v parku soch (Umedalen Sculpture Park) na okraji města, nabízející stálou výstavu 36 instalací ve veřejném prostoru. Jde o díla švédských i zahraničních umělců, považovaná za jednu z nejlepších open-air galerií v Evropě.

Kdo má rád klasické turistické atrakce, určitě zavítá na 70km blízkou farmu Älgens Hus s ochočenými losy. Elegantní dvoumetrová zvířata se pasou v oboře, ale na přání vás majitelé vezmou přímo mezi ně. Po podrbání jejich hebkého paroží v restauraci můžete ochutnat losí guláš nebo zakoupit sýr z losího mléka.




Zbývá už jen objevit nějakého Laponce a nechat si od něj přiblížit jejich přírodní filozofii. Ale protože se podle odhadů k této minoritní národnosti hlásí jen necelých dvacet tisíc obyvatel Švédska a tradičnímu životu v dřevěných chatičkách napůl zakopaných do země a kočujíc spolu se stády sobů již dnes neholduje nikdo, musíte se spokojit s laponským odkazem ve formě hrdelních zpěvů na DVD a ručních výrobků, prodávaných v muzeu. Snad se díky rostoucímu „národnímu uvědomění“ podaří jejich starověký jazyk a hluboký vztah k přírodě zachovat, zvlášť v kontextu davidogoliášského boje proti komerčním těžařským společnostem. To sice projekt hlavního města kultury zajistit nemůže, ale už to, že se o nich zbytek Evropy dozví, považují místní organizátoři za důležité.

Na závěr ještě jeden tip pro skandinávské fajnšmekry: pokud vás bavila trilogie Milénium od Stiega Larssona, vězte, že se narodil právě v Umee. Při procházkách po okolí si můžete připomínat temný děj jeho detektivek, a pokud byste zatoužili expresionistický zážitek vyšroubovat do extrému, nenechte si ujít antickou hru Elektra od Richarda Strausse v podání místní opery NorrlandsOperan. Open air uvedení 14.-23. srpna na 200m dlouhé scéně si vzali do parády portugalští scénografové La Fura Dels Baus. Že o krev nebude nouze, uvidíte sami: ukázka Elektra

Mirka Reifová,
PR manažerka týmu Plzeň 2015

Wednesday, May 21, 2014

V Třeboni se pootevřela vrátka do Zahrady



Letošní mezinárodní festival animovaného filmu - Anifilm je za námi a kromě báječných krátkých, dlouhých i studentských filmů, přinesl ochutnávku z připravovaného kybernetoskopu Zahrada. Ten bude k vidění v Západočeském muzeu od 24.února do 24.května v roce 2015.
Co konkrétně se pod podivným slovem kybernetoskop skrývá? Jedná se o interaktivní projekt Jana Trnky a Matyáše Trnky, kteří se rozhodli vdechnout kouzelné knížce jejich otce a dědečka Jiřího Trnky život a přenést ji z knižních listů do formy audiovizuálního díla. Nechtějí však přenést pouze obrázky a text a obklopit jimi diváka. Chtějí vytvořit hru, do které je návštěvník zcela interaktivně zapojen.
Západočeské muzeum proto za necelý rok promění plochu několika set metrů čtverečných ve velkokapacitní audiovizuální stroj plný překvapení. O tom, že bude pohlcen nejen malý, ale i velký divák se každý jistě přesvědčil právě v Třeboni, kde se každému, kdo chtěl navštívit kino Světozor, postavil do cesty velký zahradní trpaslík. Nebyl to ale jen tak obyčejný trpaslík. Byl to plně funkční trpaskop! Ještě nepatentovaný vynález autorů, pomocí něhož jste vstoupili do hlavy trpaslíka a odhalili tak jeho sen. A že měl trpaslík po dobu festivalu spaní neklidné nebylo pochyb! Velcí, malí (ti obzvlášť), všichni chtěli nahlédnout. Někdy se dokonce stála i fronta!
Kromě trpaskopu v útrobách Zahrady, ukryté v Západočeském muzeu, najdeme i jiné vynálezy jako kočkodrom, slonograf nebo štěkafón. Obyvatelé Zahrady k nám promluví ale také skrze animace, filmové triky a projekce. Kdo najde odvahu a vstoupí, musí počítat s nejrůznějšími nástrahami a dobrodružstvím, které tam na něj čeká. A když budete pozorným odvážlivcem, slibují autoři i setkání s „moudrou“ velrybou.
Trnkova Zahrada nepřestane okouzlovat generace současné ani příští. Propadněme tedy jejímu kouzlu příští rok společně v Plzni!










Michaela Režová
stážistka v týmu 2015

odkazy:
https://www.facebook.com/zahrada2

fotografie: Tomáš Urbánek