Jak jsem objevila Plzeň …

Druhý pobyt v ČR

Pozitivní a přátelské, takový byl můj první osobní dojem z města Plzně.  Zářivé pastelové barvy jeho pamětihodností a monumentů, četné parky, které ho obklopují a řeka, to všechno dohromady dává městu jedinečnou pozitivní atmosféru. Podobně i obyvatelé města posílili při mém příjezdu tento příznivý dojem, především proto, že první lidé, se kterými jsem přišel do styku, projevili pochopení pro základní česká slova, která jsem je vyslovoval.

Dnes se nadšeně vracím a užívám si české město, ve kterém je zhruba tolik čajoven jako u nás ve Francii pekáren, stejně jako svobodu, s jakou si člověk může zajít sám na pivo nebo na oběd, aniž by v okolí vzbuzoval nepatřičný dojem osamělosti.

Později se můj dojem posunul do polohy překvapení. To především proto, že francouzský jazyk a kultura jsou v centru města dostatečně zastoupeny. Jsou tu francouzské krámky či kavárna a dokonce divadelní představení, které jsem navštívil hned o prvním víkendu, mělo ve scénáři francouzskou píseň a zazněla i francouzská slova. Na chvilku jsem se tak vrátil domů.

I přes předchozí dlouhodobý pobyt na Moravě mě stále dokážou pobavit některé typické scény každodenního života v České republice. Opuštěné dětské kočárky před obchody, typicky české techniky otvírání lahve piva bez otvíráku (obzvlášť pak ta o dveřní rám, kterou mě naučil vrátný na koleji) a malé vagony, které staví i na zastávkách široko daleko opuštěných; tyhle scény mi stále připomínají, že jsem právě tady.

Plzeň vypadá jako město lidských rozměrů rozprostřené v pravidelných čtvercových plochách budov a domů. Je menší než jihofrancouzské Marseille, Evropské hlavní město kultury 2013, ale to, co tohle město nabízí co do krásy, kultury a historie, vysvětluje, proč se pyšní titulem EHM pro rok 2015.

Samotná společnost PLZEŇ 2015 se podle mne snaží dát celé akci lidskou tvář. Mám pocit, že členové týmu jsou otevření a přístupní občanům města. Právě těm má tenhle velký projekt přinést nejvíc.

Líbilo by se mi žít v podobném městě a těšit se z něj. Prozatím si užívám procházení těžkými dveřmi do Černé věže a toho, že jsem alespoň na chvíli toho všeho součástí.

…hodně štěstí

A second stay in the Cz

Positive and friendly was my first personal impression of the city. The pastel colour which covers its monuments, the numerous parks which surround it and the river passing through, all contribute in giving a unique positive atmosphere to the city. Similarly, considering that the first few persons I had been interacting with were receptive to the basic Czech words I pronounced, its inhabitants enriched this feeling at my arrival.

Today, I am very eager to enjoy and take the most of being back in a Czech city, where the Čajovna, are as numerous as could be our bakeries in France, and the liberty with which one can easily go for a beer or lunch on his own depriving oneself of the apprehension of transmitting a feeling of loneliness in the eyes of others.

Later on, my impression evolved to the one of Surprise. Indeed, part of the reason why is related to the fact that French language and culture is well represented in the city center. The French food shops are numerous and even a theatre performance where I have been the first week end included a French song and words in the script. It brought me home for a while, in a different scene.

Despite a previous long term stay in Moravia, I am still amused by some typical scenes of the everyday life in the Czech Republic. The abandonment of baby carriages outside shops, the typical Czech technics to open a bottle of beer without a bottle-opener (particularly the one in the door-frame, taught by the caretaker of the kolej) and the small carriages of trains which stop in the middle of nowhere; these scenes remind me that I am here.

Pilsen looks like a city of human scale spread in regular square spots of buildings and houses. It is smaller in comparison with the Southern French city Marseille, European Capital of Culture in 2013, but what the city has to offer in connection with its beauty, cultural and historical traits easily makes you understand why it is holding the title for 2015. 

My impression on the organization PILSEN 2015 itself, is that it strives to give a human figure to the event. I have the feeling that the team members make themselves available and open towards the inhabitants, the latter being the first to take advantage of the big project.

I would enjoy living in a similar city and dedicate my attention to it. As for now, I enjoy to go through the thick door of the black tower and be part of it for a while.

…Luck

Paulin 

Read More

Co pojí belgické město Liége a Plzeň?

V polovině července navštívili zástupci města Plzně a projektu Plzeň 2015 partnerské město Liége na východě Belgie. 

Návštěva měla hned několik cílů. Díky titulu EHMK, který v roce 2015 ponese nejen Plzeň, ale i belgický Mons, šlo hlavně o vylepšení vztahů především v oblasti kultury, dohodnout možnosti vzájemné podpory a spolupráce a setkat se se členy Bratrstva 17. střeleckého pluku kvůli jednání o ceně Jana Palacha. Ta se uděluje belgickou Královskou asociací veteránů za esej ve francouzštině na téma zvlášť vybrané Asociací. Od roku 1990 se tak z iniciativy belgických válečných veteránů koná každé dva roky první výběrové kolo soutěže v Plzni, poté probíhá kolo druhé, které má na starosti výběrová komise Asociace v Bruselu. Cena zahrnuje zpáteční letenku z Prahy do Bruselu a dvoutýdenní pobyt v rodinách veteránů 17. střeleckého praporu.

Jak to tak bývá, delegace měla na programu několik formálních i méně formálních schůzek a doprovodný kulturní program. K těm neformálním patřila právě večeře se členy Bratrstva 17. střeleckého pluku, což jsou veteráni druhé světové války, kteří se podíleli na osvobození města Plzně v roce 1945. Řeč byla o pokračování Ceny Jana Palacha, kterou Bratrstvo založilo v roce 1990. V červenci letošního roku Bratrstvo končí svoji činnost a tím také zajištění této Ceny, proto se obě města zavázala k jejímu dalšímu zajišťování.

Na schůzce s náměstkem pro kulturu Jean-Pierre Hupkensem a paní Marie Remacle, pracovnicí odboru kultury, se řešila prezentace kandidatury města Liège na Expo 2017 a města Plzeň EHMK 2015. Přislíbili jsme písemnou podporu městu Liége při kandidatuře na Expo 2017 a stejně tak město Liége podpoří projekt Plzeň EHMK 2015. Dalším bodem bylo představení možností spolupráce obou měst v kulturní oblasti. Liége je sice malé, ale dost inspirativní město, což jsme měli možnost sami poznat na výstavě komiksů, výstavě skla či při prohlídce centra města a kostela Sv. Bartoloměje. To si ostatně můžete sami prohlédnout na přiložených obrázcích, anebo se do Liége sami v rámci prázdninového výletu podívat. Možná narazíte na další věci, které naše partnerská města pojí. Třeba zjistíte, že v letním horku chutná správně vychlazené pivo stejně dobře v Čechách i Belgii… 

Read More

Co je smyslem moderního umění?

Drobné zamyšlení nad reakcemi kolem výstavy Začátek století v Západočeské galerii

            Ve vyhrocené diskusi kolem aktuální výstavy současného umění v Západočeské galerii v Plzni byla řeč o „duševní krizi evropského města kultury“. V čem přesně tkví ta krize? Já osobně bych ji spatřoval právě v neschopnosti tolerance jiného typu umění. To je nebezpečný začátek netolerance všech věcí, které jsou nám cizí. Společnost dnes nemá jasno v tom, co je jedna sdílená společná hodnota. Žijeme v pestrosti, kde je všechno možné a žádné výrazové prostředky nelze zakazovat.

            Rozčarování části veřejnosti z výstavy chápu - lidé se se současným uměním málo setkávají, nerozumí jeho výrazovým prostředkům, je tudíž pochopitelné, že jejich první reakce jsou pro ně šokující. Když někdo přijde do galerie zcela nepřipravený na to, co tam uvidí, chybí mu zkušenost s podobným typem uměni, reaguje v první chvíli negativně. České školy nás na moderní umění nepřipravují, vzdělání v tomto směru končí někde po druhé světové válce. Ale právě proto musí existovat instituce, která nás dál vzdělává a posunuje hranice toho, jak chápeme umění.

            Západočeská galerie se za posledních pár let pod vedením Romana Musila stala respektovanou institucí, která se zapojila do celonárodního diskurzu umění (např. recenze na aktuální výstavu vyšla například 19. 5. 2012 v Lidových novinách, 6. 6. 2012 v Art + antiques či 11. 6. 2012 v Respektu).  Je to důležitá veřejná instituce, která má vzdělávací roli. Jejím úkolem je vytvářet prostor pro nevšednost. Není to žádný svatostánek, kde se ukazují jen pěkné věci. Svět je pestrý. Galerie je prostorem pro veřejné setkání a veřejnou diskusi nad onou pestrostí. Galerie veřejné služby, jakou je Západočeská galerie, musí představovat i aktuální umění, seznamovat lidi s tím, co se v současné kultuře děje, byť to není líbivé a pro všechny snadno stravitelné. Těchto prostor a situací pro dialog dnešní době ubývá a já jsem strašně rád za to, že v Plzni Západočeská galerie je. Třeba právě pro její poslední výstavu v  Masných krámech.

           

Výstava „Začátek století“, která v těchto dnech v galerii probíhá, nabízí kolekci současných českých umělců mladší generace, kteří nejrůznějšími prostředky současného výtvarného umění svérázně popisují současnou dobu a zároveň kladou otázky. Výstava může být pro mnohé těžko uchopitelná, neboť první desetiletí současného století je čerstvě za námi a prostředky, s nimiž tvůrci pracují, mohou šokovat nebo vadit. Představa toho, že umění je to, co si koupím a pověsím doma na zeď, bere za své. Současná díla jsou jiná, nejsou to pouze předměty k obchodu. Umělci pracují s posunováním významu, upozorňují jinak a z jiných úhlů na věci, jichž si ve své všednosti často ani nevšímáme nebo je vidíme už se spoustou klišé a stereotypů. Když se podíváte na přeplněnou nákupní tašku v rohu galerie, napřed vás napadne – proboha, co to tu dělá? A pak se zamyslíte a zjistíte, že to je vizitka dnešní doby. Každý si musíme přiznat, že i my jezdíme s nákupními košíky po těch ošklivých supermarketech a hrneme to, jak se dá.

            Osobně se domnívám, že smyslem umění není jen líbivost, ani pouhá touha někoho pobavit či uklidnit. Mimo své estetické funkce nese i komunikační a vzdělávací úlohu. Umění podle mého má za úkol člověka postavit do situace, kdy musí zaujmout postoj, kdy si prověřuje ujasňuje a znovu definuje hodnoty. A třeba tím, že se vůči něčemu pozitivně či negativně vymezí. Ano – to se mi líbí a to chci, nebo ne – toto se mi nelíbí. Negativní pocity jsou zcela v pořádku a není důvod kvůli nim proti umělci či jeho dílu protestovat, zbrojit, osočovat či je dokonce vykazovat z uměleckých síní. Takové dílo je jeho úkol, který umělec plní, doufejme, že poctivě a nadoraz.

            Evropská kultura se vyznačuje značnou mírou tolerance. Umělci mají stále ještě možnost, chce se mi říci i právo a povinnost v naší kultuře nabízet i extrémní činy  – je to zkouška naší tolerance. Nemusí se mi to líbit, ale nebudu to zakazovat. Naše kultura není taková, aby zakazovala věci. Můžeme parodovat, dělat šokující díla. Vážím si toho, že žiju ve společnosti, kde je právě tohle možné. Každý má právo v dnešní době říct, co se mu nelíbí. Proč bychom to ale měli zakazovat?

            Dnešní umělec je něco jako šaman, testuje společnost, chodí po hraně, dělá činy, které jsou nečekané. Vede lidi k tomu, aby lidi zaujímali stanoviska, vystupovali ze stereotypu. Moment kreativity otevírá cestu k tvořivosti i v jiných oblastech.

            Proto společnost umělce potřebuje, aby skrze něj sama na sebe nahlížela. Když se nám nelíbí to, co nám ukazují, můžeme se „zlobit“ buď na sebe, nebo na zrcadlo, které nám předkládá něco, co nechceme vidět. Na druhou stranu je taky třeba se naučit mluvit i o tom, co se mi líbí. Jsem si jist, že spousta lidí do galerie přišla a výstava se mu líbila, jen neměli na rozdíl od „rozčílených“ potřebu své vyjádření posílat vedení galerie nebo do novin. I to je škoda.

            Diskuse je o hledání cest, ne o překřičení jeden druhého hlasitějšími argumenty. Smyslem diskuse je i naslouchání, které může (i když ne vždy nutně) vést k porozumění. Mrzí mě, že zazněly některé neférové věci. Například, že výstava je ukázkou kulturního úpadku projektu Evropské hlavní město kultury. Chtěl bych připomenout slogan z kandidatury: Pilsen, open up! Mottem projektu je otevřenost, a to jak Plzně směrem k Evropě, tak i samotných Plzeňanů novým myšlenkám a uměleckým směrům, které se jim v rámci projektu představí. Výstava Začátek století v tomto duchu ukázala, že máme ještě hodně na čem pracovat. Ano, uznávám, nečekané setkání s něčím dosud neznámým, novým věcmi nemusí být vždy příjemné. Je to jak s tou plechovkou, když ji otevrám nepozorně, bez řádné přípravy, poleju se, moc nadšený nejsem. Ale pro tu čekanou chuť to budu zkoušet dál. Těšit se na nové věci, které mě možná při otevírání čekají.

Úplně závěrem snad jen, že se těší, že podobných výstav v rámci Evropského města kultury bude víc a víc. Také proto si myslím, že by v Plzni měla vyrůst nová opravdu reprezentativní budova Západočeské galerie, která by nejen současnému umění nabídla adekvátnější prostory, ale i sama svou podobou bude výrazným uměleckým činem. Těším se na to!

Váš Roman Černík

PS: Mediální výstup k debatě si můžete přečíst zde: Plzeňský deník 18.7.

Read More