Plzeň 2015 informuje

Letošek je téměř za námi a jsme zase o něco blíž roku 2015, kdy bude Plzeň Evropským hlavním městem kultury. Co se za uplynulých dvanáct měsíců událo? Jaký program se v rámci projektu nachystal? Připodobnila se Plzeň té kulturní metropoli, kterou si vysnila ve vítězné přihlášce a jejímž ideálem je město příjemné pro život, zajímavé pro návštěvníky, bohaté na kulturu a otevřené všem, kteří tu chtějí tvořit? Posuďte sami.

Po dlouhých měsících ožil areál bývalého pivovaru na Světovaru, který se na jaře otevřel výstavou sochaře Jiřího Beránka a sérií zajímavých přednášek, kulturních dílen a workshopů s nejrůznější náplní. S podzimním Světovařením se uložil k zimnímu spánku, ale jen do jara příštího roku, kdy opět přivítá návštěvníky prezentací kulturní nabídky. Další letošní akcí byla ojedinělá kulturní konference s názvem Kulturquell, která se odehrála v osmi plzeňských restauracích nad sklenicí oroseného piva. V létě zažila Americká třída již třetí Den Meliny Mercouri, umělecký happening připomínající zakladatelku projektu EHMK. Začátkem září se na louce u svatého Jiří představil kulturní Autobus linky 2015, který brázdil po celý podzim plzeňský region a rozvážel náklad veselého i vážného umění a informací. Následovala vernisáž výstavy fotografií Plzeňských ikon v Mlýnské strouze a Fórum pro kreativní Plzeň, které bylo stejně jako anketa o ikony věnované kreativním podnikatelům. 

Lidé, kteří chtějí udělat Plzeň hezčí, mohou od října posílat své návrhy do programu Pěstuj prostor! Zapojit se mohou také školy a neziskové organizace. Pro zájemce o vzdělávání v kulturní oblasti jsme ve spolupráci s UUD ZČU otevřeli první kurzy Arts Managementu v Plzni. Výstava uměleckých děl v přírodě zahájila programovou linii Land Artu, která bude propojovat zajímavá místa plzeňského regionu.

Podpořili jsme desítky kvalitních kulturních projektů, mezi které bezesporu patřily dvě velké výstavy Západočeské galerie představující současné umění začátku jednadvacátého století a přehlídku české futuristické tvorby první třetiny dvacátého století; mezinárodní přehlídku kreseb Bienále Plzeň; letní hudební a divadelní festival Živá ulice; různé multikulturní festivaly, jako třeba Týden hispánské kultury, Bonjour Plzeň a Týden francouzských filmů; vynikající jazzový festival se zahraničními hosty Jazz bez hranic, festival animovaného filmu Animánie či Skupovu Plzeň, přehlídku nejlepších souborů loutkového divadla a další.

Město nezahálelo ani v investičních projektech. Zvelebilo se místo kolem soutoku Radbuzy a Mže ve Štruncových sadech, kde vyrostla nová relaxačně sportovní zóna s horolezeckou stěnou a skateparkem. Začala výstavba nové budovy městského divadla, které bude nejmodernějším divadlem v republice. V příštím roce se zahájí práce na Světovaru, bývalá kasárna se promění na kulturní fabriku a komunitní centrum 4x4 Cultural Factory Světovar.  Ústav umění a designu Západočeské univerzity se přestěhoval do zcela nové, moderní budovy a rozšiřuje svou působnost.

V příštím roce budeme v započatých projektech pokračovat a přibývat budou další, jako třeba Banka kreativního kapitálu, díky níž se propojí podnikatelský sektor s uměleckou sférou. Svou činnost zahájí umělecká rada projektu, která nanominuje nejlepší části programu roku 2015. Práce na projektu je ještě víc než dost, avšak vidina Plzně jakožto hlavní kulturní metropole dostává stále zřetelnější obrysy. Už neříkáme „Zkuste si to aspoň představit.“ Teď jsme ve fázi, kdy společně vytváříme lepší město. Otevíráme Plzeň světu! Pojďte do toho s námi.

Váš tým Plzeň 2015

Read More

Klidná vytrvalost

Hned jsem si všiml, že z hledání mého starého domova, je šťasten především dědeček. "Ztracené dítě opět našlo cestu domů." Při mých občasných návštěvách jsme běžně hovořili o politice, dějinách, hospodářství a kultuře. Můj dědeček je dobrý a srdečný člověk, avšak pozůstatek minulosti, ve které příslušnost k národu a vědomé zařazení do jeho kultury ještě silně přispívaly k identifikaci osoby, je znatelný. Pokaždé, když jsme se potkali, cítil jsem, že je smutný, že jsem nevyrostl se zbytkem rodiny v Česku jako "správný Čech". Proto mezi námi byla nejen jazyková bariéra a běžný generační konflikt, ale také určitá rozdílnost našich mentalit. V jeho očích jsem byl spíše Němec, než Čech. Proto mi při každém z našich nemnohých setkání vyprávěl o České republice a pokoušel se mi ze svého pohledu vysvětlit mnohé o podstatě i "zákulisí" Čechů. Rád jsem naslouchal vtipům, které vyprávěl, a pokoušel jsem se zachytit jádro výpovědi, abych porozuměl rozdílům mezi Čechy a Němci, ale zároveň poznal, co mají společné. Zajímalo mne, jak mě tyto dvě cesty formovaly jako individuum, a utvářejí mne možná dodnes.

Často zmiňoval fenomén Čechů, který bych pojmenoval asi jako "klidnou vytrvalost", a dokládal jej řadou příkladů neustálé okupace nebo anektace jinými národy, kultury a systémy. Z objektivního hlediska jsem vysvětlením o této "klidné vytrvalosti" rozuměl, ale vcítit do ní se mi, popravdě řečeno, nepodařilo. Vlastně jsem to ani nikdy na vlastní kůži nezažil. Alespoň donedávna.

Pondělí.
Ráno jsem občas jezdil s tetou do kanceláře, abych odtud pak běžel přímo do práce a nemusel jet autobusem z Božkova. Při cestě podchodem mi to netrvalo ani deset minut a ušetřil jsem si zhruba dvacet minut tím, že jsem nemusel obcházet centrum města. Jenže tento jediný průchod byl zabarikádován kvůli stavebním pracím z důvodu pokládání nových vysokorychlostních kolejí na mostě.

Kolemjdoucí však vůbec neakceptovali omezení jejich obvyklé svobody a posunuli plot, aby vznikla štěrbina, kterou mohli procházet. Ne, že by to bylo v Německu tak, že by se nikdo neodvážil nerespektovat zátarasy, ale než by někdo podnikl první krok, trvalo by to jistě déle. Němci jsou sice velmi svéprávným národem, ale zároveň se zdají být poslušnější, než jiné kultury, co se týče respektování vůle vlasti nebo obecně nějaké neviditelné vrchnosti, ať už je to třeba pouhá stavební společnost stavějící zátarasy.

Za normálních okolností bych tedy jako typický Němec reptaje zvolil cestu oklikou, přišel pozdě do práce, ale nemusel pak myslet na to, že jsem učinil něco proti vůli stavebníků. Každopádně jsem zde byl také proto, abych se trochu asimiloval. Hnán stádovým pudem jsem slepý zvědavostí následoval ostatní, kteří svéhlavě přelézali novou hranici a protlačil jsem se s nimi skulinou vedoucí do zatarasené pasáže. Opěrné pilíře, dřeva, prkna, navezené hory písku a štěrku tvořily trasu temného slalomu. Měli jste pocit, že čehokoli se omylem dotknete, může to způsobit proboření mostu. S největší pravděpodobností zde proto byl ten zátaras.

U východu z pasáže udávaly směr ploty po levé a pravé straně cesty ještě asi deset mentrů. Na opačném konci průchodu nastala ta samá situace jako na počátku. Plot. Hranice. Jednosměrka. Zpět?!? Ne! Stavebníci zde svázali plot drátem. Neznámý předchůdce vytvořil štěrbinu i zde a odsunul drátěný zátaras stranou. Bylo zde místo přesně pro jednoho člověka. Jako dítě před jízdou na horské dráze jsem se vzrušeně prodral pletivem. Mladí a staří, tlustí a tencí, ženy a muži, matky s kočárky činili stejně jako muži v oblecích nebo bezdomovci, kteří již nebyli s to udělat rovný krok.

Plot byl jako duch. Ale většina lidí nevěřila na duchy. Když jsem tudy šel zase po práci, ležely oba ploty na zemi jako protivníci po prohrané bitvě. Dráty, které měly držet ploty a tyče pohromadě a tvořit tak zátaras, byly přeřezané nebo pečlivě rozmotané. Opět jsem viděl zástupce různých společenských vrstev, jak bez jakýchkoli starostí nebo pocitu viny šlapou na plot a prochází pasáží. V duchu jsem se smál a mě v Německu vtloukané špatné svědomí nebo alespoň tisíc dialektických myšlenek, zda je to dobře či špatně, zda to někdo vidí nebo ne, vše bylo to tam. Začínal jsem rozumět.

Úterní ráno, ta samá hra.
Jako po zásahu nadpřirozených sil stál plot opět na svém původním místě, jakoby se nic nestalo. Navzdory mému očekávání, nestáli široko daleko žádní mrzutí stavebníci, kteří by na plot dohlíželi nebo přistavili další značky, které by poukazovaly na naléhavost zákazu. A kolemjdoucí zase procházeli plotem se stejnou lhostejností. Skulina byla tentokrát dokonce širší než předešlý den. Rozdíl zde ale byl.

Nebyla zde sice žádná nová značka, žádný dozor, ale u východu z tunelu byl zátaras přidělán jak zleva, tak zprava takovým množstvím drátu, že by se nedal rozmotat, přeřezat nebo rozbalit, ani jej posunout stranou. Jemněji by se to snad vyřešit nedalo, říkal jsem si a smál se pro sebe. Tentokrát pobaven mazaností "protivníka", tedy dělníků. Chtěl jsem se obrátit a v tom vidím, jak vlevo podél plotu procházejí lidé. Běžel jsem rychle k onomu slibně vypadajícímu východu. Neuvěřitelné, říkal jsem si.

Lidé zkrátka odstranili část plotu vlevo od cesty, přesně tam, kde byl přední zátaras spojen s postranním plotem. Stačil jeden vysoký krok nalevo, na položený plot a po krátké procházce asi metr vysokou trávou kolem překážky, jste se ocitli opět na původní cestě. Na mé zpáteční cestě do kanceláře mé tety, jsem sám se sebou uzavřel sázku, v jaké situaci se teď asi budu nacházet. Byla tatáž jako ráno, jen bez té metrové trávy. Celé město tudy muselo projít a zeleň sešlapat!

Ve středu jsem pasáží procházel s tetou.
Jen krátce se nad zátarasem podivila, řekla něco jako >>Pcha! Taková blbost!<< Nedbajíc všech zákazů a nápisů "Pozor nebezpečí" prošla s nevinou samozřejmostí tmavým průchodem plným sutě. Já za ní. Na konci průchodu tentokrát nebyl ani levý, ani přední zátaras. Vše padlo mínění většiny. Stále více jsem začínal rozumět a mé počáteční pousmání se měnilo v šibalský úsměv.

Čtvrtek.
Smál jsem se hlasitě, neboť všechny ploty opět stály. Bez komentáře opět postaveny. Široko daleko však stále žádné hlídky, žádné nové cedule, nic. Nikde ani nejmenší náznak frustrující touhy po prosazení autority, jejíchž příkazů se nedbá. Začal jsem rozumět stále více. Plot byl na začátku a konci tunelu opět pootevřen, takže by se člověk s trochou snahy opět protlačil. A to přesně lidé dělali. Všichni. Po práci to bylo to samé, jen s tím rozdílem, že by se teď protáhli dva najednou.

Pátek.
Každé ráno a každý večer po práci byl moment nejistoty, krátce před tím, než se přede mnou vynořila černá roura, napínavější, než jakákoli kriminálka. Stále znovu se mi nabízela vzrušující scenérie tiché bitvy mezi stavebníky a chodci o nadvládu ve veřejném prostoru tohoto podchodu. Skóre bylo relativně vyrovnané a bohatství nápadů na obou stranách téměr stejně tak udivující jako skutečnost, že kvůli tomu doposud nevznikl žádný otevřený konflikt. Nikdo na nikoho nekřičel, lidé se neprali, nezostřila se kontrolní opatření ani nepřibyl zbytečný vztek v ničení barikád na straně druhé.

Byl jsem zrovna uprostřed tmavého tunelu, když jsem před sebou spatřil staříka, který měl potíže protáhnout se úzkou štěrbinou mezi pletivy na konci podchodu. Uvázl tam a já mu spěchal na pomoc. Jeho oblečení se zachytilo ve spleti drátů. Spíše tam tak visel, než aby stál na svých. Vypadal jako loutka. Uběhlo už asi pět minut a mě se stále nedařilo jej vysvobodit. Na můj návrh protáhnout se zpět a raději zvolit delší cestu, reagoval muž přátelským zamítnutím. Byl až příliš odhodlaný, jít právě teď a právě tam. Od srdce tvrdohlavý. Odshora z mostu k nám najednou sešplhal dělník tváře se znepokojivě neutrálně. Byl prvním stavebníkem, kterého jsem doposud na tomto místě zahlédl.

Očekával jsem kázání - v Německu by to už asi bylo rovnou udání - ale nic takového se nedělo. Místo toho mi pomáhal vysvobodit muže ze spleti drátů a bavlny a pobaveně se při tom smál. Udělal nějaký vtípek, kterému se se staříkem zasmáli, já mu ale bohužel kvůli svému jazykovému deficitu nerozuměl. Vypadali jako staří přátelé ze školy. Poté, co jsme muže vysvobodili a pokračovali dál za plotem, popřál nám přátelsky hezký den, zapálil si cigaretu a začal skulinu svazovat drátem.

Klidná vytrvalost. Tichý proces, při kterém obě strany tvrdohlavě ale s pochopením strany druhé, přesto trvají na prosazení svého, ačkoli se zdá být konec konfliktu nedosažitelný a vítězství nemožné. O konkrétní vítězství ale kolikrát nejde, spíše o nárok na to, zůstat čestný sám sobě. Flexibilní forma svéprávnosti, která Čechům propůjčuje samostatnost vůle, se kterou asi častěji proti něčemu nebo někde narazí, ale zároveň s vědomím, že dokáží přistoupit k tvrdohlavosti protivníka v individuálních životních situacích spontánněji.

To není v žádném případě doložitelná, fundovaná vědecká výpověď, ale jednoduše subjektivní analýza, osobní srovnání mé dosavadní zkušenosti. A když o tom přemýšlím, nebylo ono srdečné, ale neoblomné naléhání mého dědečka, abych pamatoval na své "kořeny", ničím jiným, než klidnou vytrvalostí.

Paul Herden
stážista, Plzeň 2015, o. p. s.

Read More

Znovuoživení městských lázní v Plzni

Ve starých budovách se děje věcí! Aspoň za posledních pár let v Plzni. Nádraží Jižní předměstí, bývalý pivovar Světovar na Slovanech a městské lázně na Denisově nábřeží - opuštěné stavby, které zůstávají zchátralé, ale už nejsou osamělé ani ztichlé. Proměňují se v koncertní haly, komorní divadla a fashion markety. Stávají se centry alternativní kultury, druhou možností pro kulturní vyžití.

Označení alternativní se ale nemusí dávat do souvislosti pouze s něčím uzavřeným a elitářským, co stojí na okraji zájmu většinové společnosti a týká se jenom malé party nadšenců. Naposledy to dokázalo občanské sdružení k světu, skupina mladých architektů a designérů, kteří ve spolupráci s Plzní 2015 stojí za akcemi PechaKucha Night nebo Parking Day. Během prvního listopadového víkendu přilákali do zchátralých městských lázní na 850 lidí.

V pátek 2. 11. 2012 se zde konalo třetí pokračování kulturního happeningu PechaKucha night, na kterém vystoupilo 11 umělců se svými krátkými prezentacemi, dále např. smyčcový orchestr plzeňské filharmonie a provazochodec, jenž se prošel nad hlavami diváků. Program doplňovala výstava fotografií, projekce videí a lázeňská kavárna. Diváci se mohli akce zúčastnit za vstupné 150 Kč. Na druhý den, sobotu 3. 11. 2012, byly na programu komentované prohlídky rozlehlé lázeňské budovy. Prohlídka začínala vždy v celou hodinu od 9 do 17 hodiny a vstup na ní činil 50 Kč. Zájem Plzeňanů byl tak velký, že organizátorská skupina byla nucena zavést systém rezervací. Nutno podotknout, že lístky se zcela vyprodaly – a při prvním kole rezervací na páteční akci dokonce za 3 (!) minuty.

Zvláštní osud potkal budovu, ve které lázně fungovaly s přestávkami od roku 1932 přibližně do roku 1993. Od té doby se město budovy několikrát zřeklo a několik investorů od projektů ustoupilo. Od roku 2007 objekt vlastní společnost TWB česko-italského podnikatele Pierluigi Cardoselliho, který je plánoval přeměnit na hotel s wellness centrem, rekonstrukci ovšem nezahájil. Od listopadu 2012 si komplex pronajímá plzeňská firma DPZ Consulting, která v nich chce pořádat paintball. Vlastník TWB nadále připravuje obnovu budovy a hledá vhodného investora.

Lázně tedy ožily téměř po 20-ti letech. Do té doby měl opuštěný zchátralý komplex pověst undergroundového prostředí, kam se uchylují především party sprejerů, vandalů a také bezdomovci. V listopadu 2012 se lázně otevřely dokořán – tedy široké veřejnosti. Každou hodinu přišlo na prohlídku 60 lidí, ty si posléze průvodci v reflexních vestách rozdělili do dvou skupin přibližně po 30-ti lidech. Skupina byla nesourodá. Velkou část tvořili mladí lidé do 30-ti let, ale objevily se i rodiny s dětmi a také starší generace. V mé skupině mně zaujal například svěží sedmdesátník, který si celou prohlídku natáčel na kameru.

Naše skupina se s průvodcem sešla u bazénu a po několika úvodních informacích jsme se přesunuli do místnosti původních vířivek, kde nyní dominuje graffiti „Divného klauna“. Dále prohlídka následovala do horních pater, která zůstala z velké části nevyklizená, prostor a jeho atmosféra byla tak autenticky zachována. Všude se tedy válelo harampádí, suť, větve a také například starý sborník přednášek Psychoterapie II. Okna byla vysklená, zdi počmárané a rámy dveří vytrhané. Na oloupaných stěnách jsme si mohli přečíst nápis „Končetiny sem“. Na tomhle primárně strašidelném a odpudivém místě vládla v době prohlídek zcela jiná atmosféra. Na lidech byl vidět zájem a fotografové se nemohli nabažit atraktivních fotogenických zákoutí. Špinavé zšeřelé kouty s úzkými pruhy světla se staly objektem dokumentaristů, kteří se snažili zachytit magické prostředí s nechvalnou historií. Kamarádky ironický komentář byl velmi výstižný: „Schopnost člověka ničit vlastní dílo je přímo obdivuhodná.“ Průvodce nám umožnil i výstup na střechu budovy, odkud byla krásná vyhlídka na řeku Radbuzu. Jasný den s modrým nebem venku kontrastoval se zchátralým depresivním prostředím vevnitř.

Posledním místem prohlídky se staly ochozy bazénu, sprchy a převlékárny. Tento prostor je typický oldschoolovými nápisy: „Po umytí sprchu uzavři!“, „Sušák nepoužívejte v mokrém oděvu“ nebo „Východ – ždímání plavek“. Asi po 50-ti minutách organizované prohlídky se návštěvníci mohli rozejít, nadále se pohybovat kolem bazénu nebo si dát oplatku v lázeňské kavárně, stylizované v duchu první republiky, ve které hrála hudba z dobového gramofonu. Nemohu mluvit za všechny, ale vsadím se, že by prohlídku uvítali ještě delší. Kvůli velkému zájmu to ale v silách organizátorů nebylo.

Pokud jste znovuotevření městských lázní prošvihli, budete mít zřejmě příležitost i v budoucnu. Organizátorská skupina uvažuje o zopakování prohlídek, ale ještě není stanoven přesný termín. V případě zájmu sledujte internetovou stránku www.ksvetu.cz. A jestli vás zajímají specifická umělecká setkání formátu PechaKucha Night, vězte, že další happening je naplánovaný na půlku ledna. Pro přesné informace navštěvujte facebookovou stránku PechaKucha Night Plzeň http://www.facebook.com/#!/PechaKuchaNightPlzen .

Přidejte se a podpořte svou přítomností další akce připravované v Plzni, a že jich není málo. To nejlepší teprve přijde.

Gabriela Šmídová, dobrovolnice

Read More

PĚSTUJ PROSTOR – Informace z uskutečněného semináře

PROGRAM PĚSTUJ PROSTOR ZAHÁJILA PESTRÁ DISKUSEVe středu 24. 10. 2012 byl ve večerních hodinách představen nový program společnosti Plzeň 2015 Pěstuj prostor. Program slouží pro zapojení veřejnosti do proměny veřejného prostoru Plzně. Do programu můžete již nyní přispívat vlastními nápady, a to na webovém portálu www.verejnyprostorvplzni.cz, nebo poštou (informace o programu k vyzvednutí na adrese Pražská 19 v sídle společnosti Plzeň 2015).

Večer zahájilo krátké uvedení programu, ve kterém každý z autorů řekl, čím je pro něj program důležitý. Zaznělo, že Pěstuj prostor je součástí širšího rámce projektů, které budou mapovat veřejný prostor z různých úhlů pohledu a zprostředkovávat jeho proměnu. Program je sice zaměřen na malé a středně velké změny, ale právě drobné intervence ve veřejném prostoru často vedou k pozdější zásadní proměně.

Nejzajímavější na setkání byla závěrečná diskuse. Večer probíhal spíše v komorní atmosféře, do diskuse se díky tomu zapojila většina příchozích. Zazněla rozličná témata: efektní nápad na rozsvícení plzeňských mostů, cyklistika, debata o plzeňských sídlištích, již pravidelně se vynořující téma Domu kultury i diskuse o čerstvé rekonstrukci Štruncových sadů. Není divu, na představení programu přišlo pestré publikum – primátor města Plzně, ředitelka Útvaru koncepce a rozvoje, zástupci sdružení ENVIC, člen Guerilla gardening Pilsen a mnoho dalších. Primátor Martin Baxa vyjádřil nad spuštěním programu radost a slíbil svou podporu zajímavým podnětům.

Součástí večera byla i přednáška architekta a jednoho z autorů programu Marka Siváka o tom, co to vlastně veřejný prostor je, jak jsme se na něj dívali v minulosti, jak se na něj díváme dnes a jak ho vidí i v jiných městech nebo za hranicemi. Samotné zapojení se do programu Pěstuj prostor bylo demonstrováno na příkladu oživení řeky Mže veřejnou saunou, k čemuž inspiroval projekt ateliéru H3T.

Autoři programu doufají, že program bude mít u plzeňské veřejnosti silnou odezvu a že se pomocí něj podaří proměnit co nejvíce míst v Plzni.

Read More

Jak jsem objevila Plzeň …

Druhý pobyt v ČR

Pozitivní a přátelské, takový byl můj první osobní dojem z města Plzně.  Zářivé pastelové barvy jeho pamětihodností a monumentů, četné parky, které ho obklopují a řeka, to všechno dohromady dává městu jedinečnou pozitivní atmosféru. Podobně i obyvatelé města posílili při mém příjezdu tento příznivý dojem, především proto, že první lidé, se kterými jsem přišel do styku, projevili pochopení pro základní česká slova, která jsem je vyslovoval.

Dnes se nadšeně vracím a užívám si české město, ve kterém je zhruba tolik čajoven jako u nás ve Francii pekáren, stejně jako svobodu, s jakou si člověk může zajít sám na pivo nebo na oběd, aniž by v okolí vzbuzoval nepatřičný dojem osamělosti.

Později se můj dojem posunul do polohy překvapení. To především proto, že francouzský jazyk a kultura jsou v centru města dostatečně zastoupeny. Jsou tu francouzské krámky či kavárna a dokonce divadelní představení, které jsem navštívil hned o prvním víkendu, mělo ve scénáři francouzskou píseň a zazněla i francouzská slova. Na chvilku jsem se tak vrátil domů.

I přes předchozí dlouhodobý pobyt na Moravě mě stále dokážou pobavit některé typické scény každodenního života v České republice. Opuštěné dětské kočárky před obchody, typicky české techniky otvírání lahve piva bez otvíráku (obzvlášť pak ta o dveřní rám, kterou mě naučil vrátný na koleji) a malé vagony, které staví i na zastávkách široko daleko opuštěných; tyhle scény mi stále připomínají, že jsem právě tady.

Plzeň vypadá jako město lidských rozměrů rozprostřené v pravidelných čtvercových plochách budov a domů. Je menší než jihofrancouzské Marseille, Evropské hlavní město kultury 2013, ale to, co tohle město nabízí co do krásy, kultury a historie, vysvětluje, proč se pyšní titulem EHM pro rok 2015.

Samotná společnost PLZEŇ 2015 se podle mne snaží dát celé akci lidskou tvář. Mám pocit, že členové týmu jsou otevření a přístupní občanům města. Právě těm má tenhle velký projekt přinést nejvíc.

Líbilo by se mi žít v podobném městě a těšit se z něj. Prozatím si užívám procházení těžkými dveřmi do Černé věže a toho, že jsem alespoň na chvíli toho všeho součástí.

…hodně štěstí

A second stay in the Cz

Positive and friendly was my first personal impression of the city. The pastel colour which covers its monuments, the numerous parks which surround it and the river passing through, all contribute in giving a unique positive atmosphere to the city. Similarly, considering that the first few persons I had been interacting with were receptive to the basic Czech words I pronounced, its inhabitants enriched this feeling at my arrival.

Today, I am very eager to enjoy and take the most of being back in a Czech city, where the Čajovna, are as numerous as could be our bakeries in France, and the liberty with which one can easily go for a beer or lunch on his own depriving oneself of the apprehension of transmitting a feeling of loneliness in the eyes of others.

Later on, my impression evolved to the one of Surprise. Indeed, part of the reason why is related to the fact that French language and culture is well represented in the city center. The French food shops are numerous and even a theatre performance where I have been the first week end included a French song and words in the script. It brought me home for a while, in a different scene.

Despite a previous long term stay in Moravia, I am still amused by some typical scenes of the everyday life in the Czech Republic. The abandonment of baby carriages outside shops, the typical Czech technics to open a bottle of beer without a bottle-opener (particularly the one in the door-frame, taught by the caretaker of the kolej) and the small carriages of trains which stop in the middle of nowhere; these scenes remind me that I am here.

Pilsen looks like a city of human scale spread in regular square spots of buildings and houses. It is smaller in comparison with the Southern French city Marseille, European Capital of Culture in 2013, but what the city has to offer in connection with its beauty, cultural and historical traits easily makes you understand why it is holding the title for 2015. 

My impression on the organization PILSEN 2015 itself, is that it strives to give a human figure to the event. I have the feeling that the team members make themselves available and open towards the inhabitants, the latter being the first to take advantage of the big project.

I would enjoy living in a similar city and dedicate my attention to it. As for now, I enjoy to go through the thick door of the black tower and be part of it for a while.

…Luck

Paulin 

Read More

Co pojí belgické město Liége a Plzeň?

V polovině července navštívili zástupci města Plzně a projektu Plzeň 2015 partnerské město Liége na východě Belgie. 

Návštěva měla hned několik cílů. Díky titulu EHMK, který v roce 2015 ponese nejen Plzeň, ale i belgický Mons, šlo hlavně o vylepšení vztahů především v oblasti kultury, dohodnout možnosti vzájemné podpory a spolupráce a setkat se se členy Bratrstva 17. střeleckého pluku kvůli jednání o ceně Jana Palacha. Ta se uděluje belgickou Královskou asociací veteránů za esej ve francouzštině na téma zvlášť vybrané Asociací. Od roku 1990 se tak z iniciativy belgických válečných veteránů koná každé dva roky první výběrové kolo soutěže v Plzni, poté probíhá kolo druhé, které má na starosti výběrová komise Asociace v Bruselu. Cena zahrnuje zpáteční letenku z Prahy do Bruselu a dvoutýdenní pobyt v rodinách veteránů 17. střeleckého praporu.

Jak to tak bývá, delegace měla na programu několik formálních i méně formálních schůzek a doprovodný kulturní program. K těm neformálním patřila právě večeře se členy Bratrstva 17. střeleckého pluku, což jsou veteráni druhé světové války, kteří se podíleli na osvobození města Plzně v roce 1945. Řeč byla o pokračování Ceny Jana Palacha, kterou Bratrstvo založilo v roce 1990. V červenci letošního roku Bratrstvo končí svoji činnost a tím také zajištění této Ceny, proto se obě města zavázala k jejímu dalšímu zajišťování.

Na schůzce s náměstkem pro kulturu Jean-Pierre Hupkensem a paní Marie Remacle, pracovnicí odboru kultury, se řešila prezentace kandidatury města Liège na Expo 2017 a města Plzeň EHMK 2015. Přislíbili jsme písemnou podporu městu Liége při kandidatuře na Expo 2017 a stejně tak město Liége podpoří projekt Plzeň EHMK 2015. Dalším bodem bylo představení možností spolupráce obou měst v kulturní oblasti. Liége je sice malé, ale dost inspirativní město, což jsme měli možnost sami poznat na výstavě komiksů, výstavě skla či při prohlídce centra města a kostela Sv. Bartoloměje. To si ostatně můžete sami prohlédnout na přiložených obrázcích, anebo se do Liége sami v rámci prázdninového výletu podívat. Možná narazíte na další věci, které naše partnerská města pojí. Třeba zjistíte, že v letním horku chutná správně vychlazené pivo stejně dobře v Čechách i Belgii… 

Read More

Co je smyslem moderního umění?

Drobné zamyšlení nad reakcemi kolem výstavy Začátek století v Západočeské galerii

            Ve vyhrocené diskusi kolem aktuální výstavy současného umění v Západočeské galerii v Plzni byla řeč o „duševní krizi evropského města kultury“. V čem přesně tkví ta krize? Já osobně bych ji spatřoval právě v neschopnosti tolerance jiného typu umění. To je nebezpečný začátek netolerance všech věcí, které jsou nám cizí. Společnost dnes nemá jasno v tom, co je jedna sdílená společná hodnota. Žijeme v pestrosti, kde je všechno možné a žádné výrazové prostředky nelze zakazovat.

            Rozčarování části veřejnosti z výstavy chápu - lidé se se současným uměním málo setkávají, nerozumí jeho výrazovým prostředkům, je tudíž pochopitelné, že jejich první reakce jsou pro ně šokující. Když někdo přijde do galerie zcela nepřipravený na to, co tam uvidí, chybí mu zkušenost s podobným typem uměni, reaguje v první chvíli negativně. České školy nás na moderní umění nepřipravují, vzdělání v tomto směru končí někde po druhé světové válce. Ale právě proto musí existovat instituce, která nás dál vzdělává a posunuje hranice toho, jak chápeme umění.

            Západočeská galerie se za posledních pár let pod vedením Romana Musila stala respektovanou institucí, která se zapojila do celonárodního diskurzu umění (např. recenze na aktuální výstavu vyšla například 19. 5. 2012 v Lidových novinách, 6. 6. 2012 v Art + antiques či 11. 6. 2012 v Respektu).  Je to důležitá veřejná instituce, která má vzdělávací roli. Jejím úkolem je vytvářet prostor pro nevšednost. Není to žádný svatostánek, kde se ukazují jen pěkné věci. Svět je pestrý. Galerie je prostorem pro veřejné setkání a veřejnou diskusi nad onou pestrostí. Galerie veřejné služby, jakou je Západočeská galerie, musí představovat i aktuální umění, seznamovat lidi s tím, co se v současné kultuře děje, byť to není líbivé a pro všechny snadno stravitelné. Těchto prostor a situací pro dialog dnešní době ubývá a já jsem strašně rád za to, že v Plzni Západočeská galerie je. Třeba právě pro její poslední výstavu v  Masných krámech.

           

Výstava „Začátek století“, která v těchto dnech v galerii probíhá, nabízí kolekci současných českých umělců mladší generace, kteří nejrůznějšími prostředky současného výtvarného umění svérázně popisují současnou dobu a zároveň kladou otázky. Výstava může být pro mnohé těžko uchopitelná, neboť první desetiletí současného století je čerstvě za námi a prostředky, s nimiž tvůrci pracují, mohou šokovat nebo vadit. Představa toho, že umění je to, co si koupím a pověsím doma na zeď, bere za své. Současná díla jsou jiná, nejsou to pouze předměty k obchodu. Umělci pracují s posunováním významu, upozorňují jinak a z jiných úhlů na věci, jichž si ve své všednosti často ani nevšímáme nebo je vidíme už se spoustou klišé a stereotypů. Když se podíváte na přeplněnou nákupní tašku v rohu galerie, napřed vás napadne – proboha, co to tu dělá? A pak se zamyslíte a zjistíte, že to je vizitka dnešní doby. Každý si musíme přiznat, že i my jezdíme s nákupními košíky po těch ošklivých supermarketech a hrneme to, jak se dá.

            Osobně se domnívám, že smyslem umění není jen líbivost, ani pouhá touha někoho pobavit či uklidnit. Mimo své estetické funkce nese i komunikační a vzdělávací úlohu. Umění podle mého má za úkol člověka postavit do situace, kdy musí zaujmout postoj, kdy si prověřuje ujasňuje a znovu definuje hodnoty. A třeba tím, že se vůči něčemu pozitivně či negativně vymezí. Ano – to se mi líbí a to chci, nebo ne – toto se mi nelíbí. Negativní pocity jsou zcela v pořádku a není důvod kvůli nim proti umělci či jeho dílu protestovat, zbrojit, osočovat či je dokonce vykazovat z uměleckých síní. Takové dílo je jeho úkol, který umělec plní, doufejme, že poctivě a nadoraz.

            Evropská kultura se vyznačuje značnou mírou tolerance. Umělci mají stále ještě možnost, chce se mi říci i právo a povinnost v naší kultuře nabízet i extrémní činy  – je to zkouška naší tolerance. Nemusí se mi to líbit, ale nebudu to zakazovat. Naše kultura není taková, aby zakazovala věci. Můžeme parodovat, dělat šokující díla. Vážím si toho, že žiju ve společnosti, kde je právě tohle možné. Každý má právo v dnešní době říct, co se mu nelíbí. Proč bychom to ale měli zakazovat?

            Dnešní umělec je něco jako šaman, testuje společnost, chodí po hraně, dělá činy, které jsou nečekané. Vede lidi k tomu, aby lidi zaujímali stanoviska, vystupovali ze stereotypu. Moment kreativity otevírá cestu k tvořivosti i v jiných oblastech.

            Proto společnost umělce potřebuje, aby skrze něj sama na sebe nahlížela. Když se nám nelíbí to, co nám ukazují, můžeme se „zlobit“ buď na sebe, nebo na zrcadlo, které nám předkládá něco, co nechceme vidět. Na druhou stranu je taky třeba se naučit mluvit i o tom, co se mi líbí. Jsem si jist, že spousta lidí do galerie přišla a výstava se mu líbila, jen neměli na rozdíl od „rozčílených“ potřebu své vyjádření posílat vedení galerie nebo do novin. I to je škoda.

            Diskuse je o hledání cest, ne o překřičení jeden druhého hlasitějšími argumenty. Smyslem diskuse je i naslouchání, které může (i když ne vždy nutně) vést k porozumění. Mrzí mě, že zazněly některé neférové věci. Například, že výstava je ukázkou kulturního úpadku projektu Evropské hlavní město kultury. Chtěl bych připomenout slogan z kandidatury: Pilsen, open up! Mottem projektu je otevřenost, a to jak Plzně směrem k Evropě, tak i samotných Plzeňanů novým myšlenkám a uměleckým směrům, které se jim v rámci projektu představí. Výstava Začátek století v tomto duchu ukázala, že máme ještě hodně na čem pracovat. Ano, uznávám, nečekané setkání s něčím dosud neznámým, novým věcmi nemusí být vždy příjemné. Je to jak s tou plechovkou, když ji otevrám nepozorně, bez řádné přípravy, poleju se, moc nadšený nejsem. Ale pro tu čekanou chuť to budu zkoušet dál. Těšit se na nové věci, které mě možná při otevírání čekají.

Úplně závěrem snad jen, že se těší, že podobných výstav v rámci Evropského města kultury bude víc a víc. Také proto si myslím, že by v Plzni měla vyrůst nová opravdu reprezentativní budova Západočeské galerie, která by nejen současnému umění nabídla adekvátnější prostory, ale i sama svou podobou bude výrazným uměleckým činem. Těším se na to!

Váš Roman Černík

PS: Mediální výstup k debatě si můžete přečíst zde: Plzeňský deník 18.7.

Read More