IMPULSTOUR 2015! očima studenta

Reportáž z návštěvy bavorských umělců v Plzni

3.3. 2012

Se směsicí nervozity a očekávání  přicházím v sobotním odpoledni k sídlu plzeňského týmu ve Vodárenské věži. Mám totiž napsat reportáž o setkání zástupců Plzně 2015 se zájemci o projekt Evropského hlavního města kultury z Bavorska, a protože je to moje první taková akce, nevím, co mám očekávat. U dveří už posedává nová stážistka Lisa z Německa, která mi na můj tázavý pohled ochotně vysvětluje, že neví, jak se dostat dovnitř. Protože se ani jeden z nás zatím netěší takové důvěře, abychom měli klíče, nezbývá nám, než postávat před vchodem a čekat, až přijde někdo výše postavený a tedy potřebným klíčem obdařený. Nakonec nás spasí samotný ředitel Plzně 2015 Tomáš Froyda, který kolem nás prolétne a my s trochou štěstí a notnou dávkou obratnosti stačíme zachytit dveře, než se znovu zabouchnou.

Hned jak se ocitneme uvnitř, zjišťujeme, že kanceláře jsou plné lidí a panuje tu čilý ruch. S Lisou se na sebe nevěřícně smějeme  – ani jednoho z nás nenapadlo prostě zazvonit na zvonek a ušetřit si tak nejmíň deset minut postávání na ulici. Není ale čas si s tím lámat hlavu, za pár minut dorazí plný autobus lidí a je nutné přistavit dostatečný počet židlí, připravit prezentaci a spoustu dalších věcí. Do příprav se zapojuje snad úplně každý, bez ohledu na věk nebo pracovní pozici všichni odkudsi z hloubi Věže přináší další a další židle, stoličky a křesílka, rozestavují je po sále a ještě si přitom stačí vyprávět nejnovější vtipy, které někde zaslechli. Netrvá to tedy dlouho a všechno je perfektně připravené a celé procesí pomocníků se zase vrací zpět ke své práci. Nakonec tak s Lisou zůstaneme v sále sami jen s ředitelem Froydou a Petrem Šimonem, který se stará o zahraniční projekty. 

Hrobové ticho přeruší až zadrnčení zvonku (vypadá to opravdu jako účinná metoda, jak se dostat dovnitř, umiňuji si, že to příště musím zkusit), kterým se ohlašuje německá výprava. Do sálu se nahrne dav vesele štěbetajících postav nejrůznějšího věku. Když si po nekonečném představování, popocházení a tlačení se konečně každý najde svoje místo k sezení, nabídne jim Tomáš Froyda „kávu nebo čaj, k dostání u stolku vepředu“. V tu ránu se vymrští na nohy všech čtyřicet německých účastníků setkání, začne se opět hrnout dopředu a trvá pěknou chvíli, než se zase usadí.

V tu chvíli si bere slovo znovu pan ředitel Froyda, po krátkém přivítání stihne ještě představit primátora Martina Baxu a potom už začíná prezentaci. Mluví perfektní němčinou, takže ani nevadí, že se Martin, další stážista z Německa, který měl dělat tlumočníka, opozdil. Prezentace trvá asi dvacet minut a představuje základní pilíře plzeňského projektu, nastiňuje třeba řešení  financí a dalších základních problémů, s kterými se takový projekt musí potýkat. Po ukončení prezentace přichází prostor na dotazy, kterých je opravdu hodně a zaberou více než půl hodiny. Němci mají připravenou řadu otázek na nejrůznější témata, odpovědi se zájmem poslouchají, diskutují, zapisují si poznámky. Když nakonec vyjdeme z Věže, máme už pořádné zpoždění oproti původnímu plánu.

To ale našim hostům ani v nejmenším nekazí náladu a vesele si povídají celou cestu autobusem k našemu prvnímu cíli, Světovaru. Tam nás čeká odborný výklad, nejdřív o jeho minulosti a historii, pak o tom, co se tu momentálně děje a chystá a především samozřejmě o Plzeňanům známých plánech na vybudování centra alternativní kultury se zkušebnami, ateliéry a dalšími prostory pro nezávislé umělce. Bavoři si zpustlé interiéry nadšeně fotí, s obzvláštním nadšením pak vyhledávají na zdech nasprejované obrazce a nápisů (i když nevím, jestli by jejich entuziasmus nevyprchal, kdyby jim někdo z nás přeložil některé z dost nevybíravých vzkazů).  Při stoupání po temném a rozbitém schodišti vytáhnou Němci bez mrknutí oka ze svých snad bezedných batůžků baterky a šlapou dál. Vůbec je evidentně netrápí ani zima, která tu panuje, ani špína, pavučiny a díry v podlaze ani nic podobného a ještě když odcházíme zpět k autobusu, fotí si zašlou budovu Světovaru ze všech možných pozic a úhlů.

Druhou zastávkou na naší cestě je nádražní budova Plzeň – Jižní Předměstí nebo, jak se mu u nás v Plzni říká, Jižák. I zde se nám dostane tlumočené přednášky, tentokrát o činnosti na takzvané „Moving Station”, která kromě divadla, koncertů a výstavy zahrnuje spoustu dalších akcí, třeba velmi oblíbený Bizzar Bazaar. Bavorskou výpravu velmi zaujme, když je jim vysvětlen systém jakéhosi „pronájmu“ místních zchátralých prostor pro kapely – kdokoliv tu může mít zkušebnu, pokud místnost sám vyklidí a zařídí. Už v úplné tmě pak procházíme budovou a zkoušíme vymyslet původní účel jednotlivých místností, ve kterých je dneska třeba výstava fotek a Němci mají znovu řadu zvídavých dotazů na chod Jižáku. Nakonec už je po půl sedmé, když se opět vracíme k autobusu. Bavory teď čeká ještě večeře v restauraci U Mansfelda, ale na tu už kdejaký stážista nemůže, takže se loučím se všemi novými známými z tohoto odpoledne a spěchám domů v naději, že mě tam snad také nějaká večeře čeká.

                                                                                                                                                             Jan Pišl

Read More

2015 slov o plzeňské kultuře

Úvodem: Text je v prvé řadě zamýšlen jako "cesta" stejným směrem. Není o opozici za každou cenu. Je pouze tázáním po hlubším "smyslu", pokusem o nalezení něčeho společného, sjednocujícího. Důvodem k jeho napsání byla především "podpora" projektu 2015.

V loňském roce Plzeň uspěla v soutěži o titul Evropské hlavně město kultury 2015. Zejména pro regionální město, které současné impulsy světového umění a myšlení převážně dosud míjely, znamená titul EHMK 2015 velkou příležitost a také výzvu.

   Právě proto jsme zneklidněni současným mediálním obrazem tohoto projektu, ještě více ale mlhou šířící se kolem personálních rošád a slovních přestřelek ve vedení Společnosti Plzeň 2015. Pro vnějšího pozorovatele může být nynější atmosféra panující v této Společnosti především dalším důkazem, že začala „nová éra bezmoci“, kdy běžný občan téměř nemůže přes proklamovaný dialog a „demokratické garance“ do chodu věcí veřejných zasáhnout.

    Situace v Plzni v tuto chvíli připomíná stavbu Babylonské věže. Zdá se, že každý zúčastněný si pořád omílá pouze to své a za peníze společnosti si přihřívá opojnou polévku vlastního ega. Hodnotové diskurzy a konkrétní ideje zjevně ustoupily před nutností co nejvýhodněji „naporcovat medvěda“, ze kterého je však reálný zatím pouze stín. Nově vybudované a ještě „křehké“ kulturní struktury se rozpadly dříve, než se společné dílo mohlo začít vytvářet. Možná je však vyznění celé situace způsobeno pouze špatnou mediální prezentací celého projektu a především tím, že je prováděna bez nezbytného respektu k veřejnosti a bez neméně nezbytného, oboustranného dialogu s ní.

    V průběhu příprav kandidatury bylo slovo Kultura skloňováno opakovaně snad v každé větě. Ne všichni jsme však srozuměni s faktem, že pouhý verbální mechanismus může „stvořit“ cokoli skutečně kulturního, že stačí pouze slova a peníze – a Kultura ihned „otevře“ všechny své inspirační a imaginativní zdroje. Z nekonečných prezentací, anket, strategických materiálů a programů rozvoje totiž nikdy bezprostředně nevznikne kvalitní a vskutku tvůrčí báseň, obraz nebo hudební skladba 

- a dokonce ani inspirace nebo příznivé podmínky pro vznik takového díla. Jedině Kultura, žita a „pěstována“ konkrétními lidmi, může vytvářet živé kulturní vztahy, proměňovat je a osvobozovat.

   V první fázi projektu šlo výhradně o procesní a formální stránky, velmi náročné, složité a pracné. Díky erudici celého kreativního týmu se je podařilo skvěle vyřešit. Částečně byla úspěšná i „mobilizace“ důvěry plzeňské kulturní (a nejenom kulturní) veřejnosti k předloženému projektu.    V náznaku se též započal proces dialogu s některými tvůrčími osobnostmi Plzně a Plzeňského kraje.

   Ve druhé části tohoto procesu však půjde daleko o víc. O Kulturu. Ale co pro nás pojem Kultura opravdu představuje? Neprojektujeme své představy pouze do dalšího prázdného mýtu? Vždyť ten, kdo prahne po nekonkrétní abstrakci, vnáší do společnosti v lepším případě jen chaos a plané naděje. Je možné Kulturu „použít“ jako tmel, obsah, médium, smysl projektu Plzeň 2015? Není nakonec tento projekt sám o sobě protimluvem? Je reálné, aby se Kultura stala pro město trvalým zdrojem vzájemné soudržnosti? Nepoužíváme pojmu Kultura jen jako filtru naší osobní lačnosti? Nestává se v našem pojetí Kultura všehovšudy projevem závislosti, dokladem vyprahlosti, čímsi jako nádobou naruby? Zábavou, byznysem a prodejem či nákupem emocí? Jsme si opravdu jisti tím, co má být jejím tvůrčím a tvořivým obsahem?

   Proto jsme přesvědčeni, že zejména „nová“ formulace slova Kultura, by poskytla jasnější představu o možnostech principiální diskuze o dalších společných krocích a o skutečných kulturních potřebách města Plzně. Má-li mít projekt Plzeň EHMK 2015 opravdu evropský rozměr, je tato otázka určitě na místě. Někteří z nás totiž opravdu touží žít v kulturnějším prostředí a nechtějí být na konci roku 2015 zklamáni promarněnou příležitostí. Kocovina z ní by totiž na dlouhá léta zmarnila další pokusy o život v „otevřenějším“ městě.

  Jak tedy chápat pojem Kultura?

    Je obecně známo, že slovo Kultura pochází z trpného tvaru latinského slovesa colere (to, co je pěstováno). Proto byl v Evropě za nevýraznější kulturní počin považován vítězství nad Dantovým selva oscura (temný les). Za jaké hranice divočiny a šerosvitu nás však v Plzni Kultura vymezuje a provází dnes? Nezužuje pak samo toto vymezení nakonec i nesamozřejmost lidské existence a tím i možnosti její kreativity? Nebude se nám okolní svět – stojící mimo naši kulturní a pěstěnou zahradu – posléze jevit jako nebezpečný a chtónický? Nezačnou v souvislosti se vším „kulturním“ pokaždé klíčit také zárodky našich existenciálních pochybností, vyprázdnění a zmaru?

   Jsme toho názoru, že tématem “nové vlny plzeňské Kultury” by se měl stát odklon od iracionálních (i pouze racionálních) a prefabrikovaných megaprojektů a poté návrat k individuální a autentické tvůrčí osobnosti, k její přirozené společenské angažovanosti a radosti z tvorby. K procesu duševní transformace (přihláškou deklarované) a k vnitřní proměně společnosti. Návrat k původní, „obyčejné“ lidské mysli a moudrosti, otevřenému vědomí a jeho imaginaci. K jistému druhu nevědomosti, pokory a osobní odvaze svobodně myslet. Ke Kultuře ve formě zrcadla, hry, terapie a prostředku sebepoznání. Ke Kultuře jako cesty seberealizace a probuzení člověka do svobody v duchu nejhlubších indoevropských tradic. Ke Kultuře jako autentického osobního vztahu k bližnímu a permanentně otevřené reflexi současného světa a jeho potřeb. Ke Kultuře jako živému procesu. Jedině taková Kultura totiž slouží jako pojistka proti ujařmení mocí, je lhostejné zda politickou či ekonomickou. Moc přece člověkem manipuluje vždy, když není schopen pokory a vnitřního klidu. Ale Kultura je samozřejmě i pojistkou proti mravní „zhovadilosti“ a neustále se šířícímu blbství ve všech podobách.

   Za zcela zhoubné považujeme pokusy řešit Kulturu pouze v rovině systémové a politické. Tento způsob vždy byl a bude, slovy Goethova Fausta, pouze cestou do „bezcestí, kde se nepodaří nic vyprosit“. Všechny významné kulturní i kontrakulturní změny totiž vznikají z tvořivé opozice ke stávajícím hodnotám. Člověk a společnost jsou jejich prostřednictvím stavěni do naprosto nové situace, do neomezeného a neznámého pole tvůrčích i společenských možností. Politickými a mechanickými nástroji je Kultura zbavována bytostné svobody a odříznuta od všech svých nejcennějších inspirativních zdrojů. Stává se instantní kaší, nechutným a nevábným hamburgerem, čili zbožím, a na druhé straně synonymem ideologie. Kultura řízená politickými a estetickými konstrukcemi, pořádky a předsudky, vede pouze k vyprázdnění, zplanění a povrchnosti. Netvůrčí, konstruovaná kultura se sice může přehledně a přístupně vykazovat v excelových tabulkách a grafech, může být i dobře prodejná, ale pro skutečný život je od počátku mrtvá a nepoužitelná. Lze ji totiž jedině konzumovat. Právě o takové kultuře říká hlavní postava jednoho z filmů Jeana-Luca Godarda: „Když slyším slovo kultura, vytahuji šekovou knížku...“

  

   Není vůbec důležité, že v tuto chvíli nepředkládáme a ani neznáme žádné konkrétní nástroje, mechanismy ani techniky, jakými tento „kulturně transformativní“ proces v Plzni probudit a jak zkušenosti z něj povstávající pro budoucnost uspořádat. Takové prostředky hledá lidstvo neúspěšně více jak 5000 let. Pro začátek zcela jistě postačí  naše zklamání a naše nespokojenost se současným stavem věcí. Stačí, abychom k tématu Kultury v Plzni přistupovali beze strachu, s pokorou, s údivem a především s maximální otevřeností.  Jsme přesvědčeni, že je zapotřebí mnohem více naslouchat reálným požadavkům a potřebám obyvatel tohoto města než bludným hlasům osobních ambicí.

     Pokud v sobě nenalezneme dostatek pokory k pochybnostem a v souvislosti s ní i k formulování stále nových otázek, pokud se znovu a znovu nezačneme vrhat do hlubin“ať pekla či nebe”, ztratíme v podružnostech a malichernostech smysl a obsah projektu Plzeň EHMK 2015 a nakonec ztratíme i sami sebe.

                                                                                                                                                                                        Ivo Hucl,  Šťáhlavice 8. 2. 2012

Read More

P.F. – Plzeň felix

V Plzni poprvé padal sníh. Dočkali jsme se až v novém roce, leží na střechách, Mlýnská strouha je potažena tenoučkou šedou vrstvou a udržet se na nohou je umění. Pilsen im Schnee, Plzeň ve sněhu, čeština si mne podrobuje svým podivuhodným rytmem, který je mi tak dobře známý a přece vždy znovu nový, osvojuji si tento jazyk jako svou druhou tvář, s jeho mezerami a místy zlomu, obroušenými hranami a fasádami s jejich příběhy.

Vybledlá fotka ukazuje jednu moji přítelkyni a mne pod velkou nalepenou puzzle skládačkou s kočkou na jednom brněnském schodišti; kočka se na nás dívá jako Bůh, bystrýma, pozornýma očima. „Bůh je kočka“, pomysleli jsme si. Ale ona řekla: Možná ještě chybí nějaké dílky skládačky, a nyní nám tak tento neúplný obraz připadá jako kočka…

Také každý jazyk je jakýsi obraz, každý cizí jazyk – ale i ten vlastní: člověk se na něj podívá a myslí si, že na něm něco rozpozná, ale zároveň ví, že toho k tomuto obrazu ještě velmi mnoho chybí, že se ještě může změnit (a vlastně musí), a kdo ví, jaký je výhled shora, než vystoupáme všechny schody (nebo si myslí, že už je nahoře, daleko nahoře, úplně nahoře).

Někdy plují česká slova ve větě jako rtuť, jak je krásné napsat slovo Plzeň, už jste to někdy vyzkoušeli? Vezmete pero a jedním tahem vznikne město, a na konci háček. Je to jako podpis. Shrnuje několik slov do jedné kudrlinky, do jednoho slova.

U katedrály svatého Bartoloměje: mřížová vrata s andělíčky. 29 malých kovových hlaviček, na každé tyči mříže jedna, a ten 11. andělíček zleva (pokud jsem se nepřepočítal) kdysi dávno někomu přinesl štěstí, pročež si na něj chtějí celé věky sáhnout štěstíchtiví lidé zdaleka i zblízka (především zblízka). Tak jako Petr v katedrále v Římě, který nosí jednu ponožku tam, kde měl dříve nohu – to je ten pravý zázrak: čas mu navlékl jednu ponožku, aby ho ochránil. Tak je tomu i u andělíčka u katedrály: Skutečným zázrakem je, že anděl už nemá žádný obličej,  p r o t o ž e  mu na něj sáhlo příliš mnoho lidí, rozpustil se pod rukama času, aby si zachoval svou tvář. Ostatní andělé po obou stranách (jejichž příběhy by možná byly zajímavější) si je uchovali, své baculaté počasím pokoušené a zažloutlé obličeje, své zkamenělé kulaté tvářičky a nevyzpytatelné puntíky očí.

Nedávno jsem v jednom planetáriu na druhém konci republiky viděl simulaci Země, nad kterou se jako svatojánské mušky pohybují letadla, která se den co den, noc co noc, a sem a tam mezi dnem a nocí vznášejí nad pevninou a moři. V noci jsou vidět jen ona, jak s mocí přičinlivého mraveniště vytváří Ameriku, budují kontury a hranice, a jako malá zvířátka mají strach z vody oceánů. Podobně si představuji, že od každého, kdo vyhledá andělíčka na plzeňském náměstí (a ostatní andělíčky nejspíše ignoruje), vedou červené nitky nebo světýlka svatojánských mušek, směrem do města, po kratších i delších cestách, a že se tak rýsuje obraz města, který si vystačí bez světla, pavučina z nitek, každá v jiném odstínu červené barvy, až je jimi město zcela pokryté, tak jako nějaká z instalací od Christa, a každý, kdo se dotkne andělíčka, se stane nitkou, tajemné pavoučí vlákno ztraceného obličeje se táhne od vřetene věže kostela, a každý jde  s v o u  cestou.

(Jiná úvaha by zahrnovala všechny ty nemoci, které si člověk může přivodit osaháváním andělíčka, jaké epidemie může den co den předávat dále, jakým bídným způsobem může člověk zhynout, zatímco se anděl halí do stříbřitého mlčení, dotknout se ho v rukavicích neplatí, protože tak se nedostaví ani ono štěstí, nechá na sebe čekat, člověk to přece na těch andělíčcích vidí, že už strašně dlouho čekají na své vlastní štěstí, tahle jiná úvaha by předložila smělou domněnku, nastiňovala by konspirační teorie, o otrávené podzemní vodě jako u Dr. Mabuse; ale teď si už člověk vůbec není jist, jestli si přes sebe realita již nepřehodila anti-tvář spiknutí, otrávené cisterny, tvář, ze které nelze nic vyčíst, protože se halí do olova a rtuti. Jedna legenda vypráví o tom, že mučedníkovi Bartolomějovi stáhli kůži; i tak je možné ztratit tvář.)

P.F. – pour féliciter – stojí podle jedné staré tradice na českých novoročních přáníčkách. Ještě dva měsíce mne bude Plzeň svírat ve své dlani (ano, Plzeň je stále ještě žena). Po této větě už to bude jen měsíc a půl, a dříve, nebo později, se budu na tyto řádky dívat z jiného místa a vzpomínat na plzeňské nemoci, zlomová místa, obroušené hrany a staré fasády se svými starými a novými příběhy, se svými neobjevenými poklady, svými fádnostmi, a vzpomenu si na tu nejhorší nemoc: zvláštní Stockholmský syndrom, kterým si město člověka podmaní, člověk reaguje podivně, stává se rozmarným, člověk ke městu přilne a brání ho uvnitř i navenek. A občas ani sám vlastně neví proč.


 Martin Mutschler, leden 2012.

Read More

Novoroční přání Jiřího Boudníka

Vstupujeme společně do nového roku 2012, kdy nám zbývá na naplnění přání a závazků vůči projektu EHMK něco přes tisíc dní. Zní to jako hodně času a pokud všichni potáhneme za jeden provaz, těch tisíc dní se znásobí naší energií, znalostmi a prací a bude to příjemných tisíc dní nejen pro nás, ale i pro všechny, kteří budou realizovat své projekty v rámci roku České republiky jakožto hlavního evropského kulturního centra na východ od Rýna (západní část Evropy si ohlídá náš partnerský kulturní frankofonní spoluaktér, belgický Mons).

Je to veliká příležitost, která se nabízí jedinkrát za život. Se zodpovědností je to totéž. Jsme tým mužů a žen  - lidí, kteří mají rozličné zkušenosti z různých kulturních organizací, ať už příspěvkových nebo ne, zkušenosti z různých zemí a různých životních tras. Ač jsme v minulosti byli na rozličných trasách, sešli jsme se všichni zde, v Plzni, abychom po zasloužené výhře mohli naplnit naší vizi nejen pro Plzeň, ale i pro celou českou zem. Jelikož náš vztah k městu Mons není kompetitivní, ale jistě soutěživý (Kateřina Melenová hezky definovala slovo soutěž jako něco, kde těží všichni – „sou-těží“), můžeme říci, že budeme spolu s Monsem v roce 2015 reprezentovat celou Evropu, v roce, kdy se do Evropy shodu okolností sjede celý svět na Expo 2015 v Miláně.

Tato rozmanitost týmu, rozmanitost názorů a zkušeností, pokud táhneme za stejný provaz, nebo použiji-li sportovní výraz vítězné Viktorky Plzeň „všichni kopeme za Plzeň“, je naší devizou. Není nezbytné, abychom se ve všem shodovali a měli na vše stejný názor. Tuto fádnost si jistě nikdy nedopřejeme a fakt, že za projektem stojí celá Plzeň, reprezentovaná zástupci všech politických směrů a jejíž političtí zastupitelé svoji nezbytnou společnou podporu silně vyjádřili, je důležitým lubrikantem, který zabrání tomu, aby se jednotlivé nitky, ze kterého je náš provaz spleten, nepřetrhaly.

Mám do Nového roku jedno malé přání a tím je, abychom si sebe navzájem vážili (i když spolu mnohdy nesouhlasíme) a dívali se stále tím stejným směrem, za kterým tento provaz těch tisíc dní potáhneme.

Kreativní tvorbě v roce 2012 třikrát zdar.

Jiří Boudník

Read More

Kultura v Plzni: víkend plný workshopů pro mládež

2. a 3. 12. proběhlo setkání s mladými lidmi, kteří mají zájem o aktivní zapojení do kulturního dění v Plzni a přispět tak  svým dílem na její cestě k Evropské kulturní metropoli.

Setkání plné workshopů a diskusí zorganizovala Franziska Stoelzel, dobrovolnice Evropské dobrovolné služby  v organizaci Tandem, společně s organizací Plzeň 2015 o.p.s.

Jeho cílem bylo motivovat mladé lidi k zapojení do aktivit spojených s titulem Evropské hlavní město kultury 2015 a na to navázaným projektem Plzeň 2015, vymyslet vlastní aktivity a naplánovat jejich realizaci.

Páteční program probíhal v sídle organizace Plzeň 2015 (Pražská 19). Po vzájemném úvodním seznámení jsme se vydali na prohlídku budovy bývalého vodárního domu, která posloužila jako pomůcka pro představení projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury. Následně jsme společně diskutovali  názory na Plzeň jako EHMK 2015 na pozadí citátu V. Huga: „Nic není mocnějšího než idea, pro níž nazrál čas.“  Nejprve jsme analyzovaly situaci, odpovídali na otázky: Co je v Plzni špatně? Co mi chybí? Jak vypadá moje ideální město? Můj sen pro moje město?

Na základě odpovědí na tyto otázky jsme poté v sobotu pokračovali v sídle Tandemu, koordinačním centru česko-německé výměny mládeže, (Sedkáčkova 31). Uvažovali jsme nad konkrétními kroky, které by mohly přispět k řešení v předešlém dni definovaných nedostatků. Výsledkem byly dva projekty, které byly strukturovány podle základních metod projektového managementu, byl naplánován časový harmonogram jejich uskutečnění a také proběhlo představení možností financování.

Vzniklé projekty jsou moc zajímavé a přínosné. Doufáme, že se podaří je v příštím roce realizovat a že je zde budeme moci po domluvě s jejich realizátory brzy představit.

Takže se můžete těšit na bližší informace a konkrétní příklady, jak je možné se zapojit do rozvoje města Plzně a jeho příprav na titul EHMK.

V duchu citátu Ch. Landryho: „Creativity is not only about having ideas, it is also about making them happen too“ budeme pokračovat v organizaci podobných setkání a umožňovat tak vznik dalších projektů a navázat dlouhodobou spolupráci s lidmi, kteří o to mají zájem.

(Chcete se naučit pořádat kulturní akce a ovlivnit kulturní možnosti pro mladé lidi v Plzni? Chcete být součástí projektu Evropského hlavního města kultury? Společně se chceme zaměřit na Vaše názory na Plzeň jako na Evropské hlavní město kultury 2015 a vymyslet vlastní projekty.
Zapojte se i Vy! Brzy bude další příležitost )

Read More

Zážitky praktikanta Martina Mutschlera v týmu Plzeň 2015

Jako praktikant v Evropském hlavním městě kultury

Od té doby, co jsem v Plzni, nyní jsou tomu již téměř čtyři týdny, se ptám sám sebe, které místo se mi v tomto městě líbí, nebo bude líbit nejvíce. Tato myšlenka je jako úkol, který jsem si přinesl z domova. Vidím před svým vnitřním okem lidi - místní, dříve cizí, kteří se stali domácími, kteří vyprávějí o svých nejmilejších místech, zatímco kamera mého vnitřního oka, má tyto lidi před objektivem. Je to  film podle jednoduchého scénáře.

Když si sám sobě položím otázku, připadá v úvahu hned vícero míst  a to je víc než jsem sám očekával, přece jen jsem byl vůči tomuto městu skeptický. O která místa se jedná, to není tak důležité, to by bylo v nejlepším případě turisticky zajímavé (k tomu se ale tato moje místa vlastně nehodí). Čím se vyznačují, to ale nesmím zatajit: Díky jedinečnému, tajuplnému spojení starého a nového, pro a proti,  díky prostoupeným vrstvám z břidlice, času a vypracovaného listového těsta; místa transitu, kde by člověk chtěl zůstat: nádraží, mosty, břehy; v pohledu: komíny, voda, stromy a drobení fasád.

V roce 2015 bude Plzeň Evropským hlavním městem kultury a toto datum je jako hvězda na nebi, za kterou jdou Tři králové. I kdybych to vyjádřil méně pateticky, zůstane  na jazyku chuť utopie, pocit, jako když se malé kolečko v ani ne tak velkém soukolí propracovává k něčemu, co ještě není konkrétní, ale jako ona chuť je cítit teprve na jazyku. Hlavní město kultury je úkol, který je teprve třeba polknout. Město přestavuje, renovuje, vyzbrojuje, méně  své budovy, ty "němé svědky", o nichž se stále mluví, méně to viditelné, spíše ono opotřebené, kouzelné slovo: kultura. Otevře se jeden městský prostor a otevřou se oči pro potenciál tohoto města a pro to, co ukazuje za tento potenciál, na něco většího, co snad mnozí pojmenují jako evropské. Plzeň, skrytě evropská, se stane oficiálně evropská. To velké a malé se má spojit, to staré aktivovat v novém.

A mezitím pořád vidím obrazy, před mým vnitřním okem: trojúhelníkový pruh trávy mezi kolejemi, zelenou příď pro nádraží Jižního předměstí. Nebo most na mé denní cestě do práce. V pohledu: auta, asfalt, parkovací budova. Ale také řeka; úhor, věže a svatí.

Martin Mutschler 

Read More

Poznatky Yvony Kreuzmannové z konference European Culture Congress ve Wroclawi

Ve dnech 8. – 11. 9. 2011 se umělecká ředitelka projektu Plzeň EHMK 2015 Yvona Kreuzmannová zúčastnila mezinárodní konference European Culture Congress ve Wroclawi. S kým jednala, co si přivezla za poznatky a jak prezentovala projekt Evropského hlavního města kultury?

Co jste si odnesla z příspěvků konference?

Zaujal mě například příspěvek filmového režiséra Istvána Szabó na téma Kultura jako životní potřeba a její význam v lokálním kontextu. Zcela zásadní byl blok o nastavení správného fungování projektu EHMK: základ projektu by měl vycházet z identity města, jeho specifik a hlavně lidí – především z neziskového sektoru.  Se svěřenými prostředky je třeba zacházet s vysokou odpovědností;  důležité je posílit kulturní systémy a nové vazby, systémy vícezdrojového financování a spolupráce na dlouhodobé bázi – tyto mechanismy jsou mnohem důležitější než samotná čísla o růstu cestovního ruchu v daném roce. Skutečná změna je vždy dlouhodobým procesem. Přináší nové přístupy a dynamiku změn, otevírá se nová cesta jak využít kreativní energie…

Z toho také vyplynul důležitý závěr pro politiky: kultura není luxus! Oproti současným trendům nelze škrtat nejdřív v kultuře, je třeba si uvědomit, že kultura je ekonomicky návratná zvláště v oblasti zaměstnanosti. Strategie 2020 by se měla dívat na Evropu jako kulturní a kreativní centrum světa.

Zajímavá byla také informace o tom, že během polského předsednictví EU byl mezi tamními aktivisty a politiky podepsán „pakt pro kulturu“ s mottem: arts for social change!, jež se posléze stalo se i tématem předsednictví Polska.

S čím jste na konferenci vystoupila Vy?

Můj příspěvek se týkal šance zlepšit image celé naší země v Evropě díky projektu EHMK. EU nominovaným městům může pomoci tlakem na národní vlády, aby uznaly význam EHMK, braly projekt vážně a podpořily více nezávislý neziskový sektor. Je třeba ukázat, jak je důležité investovat do lidí a směrovat čerpání strukturálních fondů na kulturní a vzdělávací infrastrukturu s komunitní a vzdělávací funkcí. Nezbytnou podmínkou úspěchu jsou dobře promyšlené investice s nízkonákladovými a ekologickými provozy, nikoli megalomanské stavby institucí, jejichž provoz pak zahubí nezávislou kulturu, místo aby projekty EHMK umožnily její rozkvět.

S kým a o čem jste ve Wroclavi jednala?

V rámci konference jsem absolvovala osobní jednání s několika důležitými zástupci evropských sítí a institucí, např. s paní Nele Hertling o spolupráci s A Soul for Europe na Den Evropy v Plzni, panem Robertem Palmerem řídícím oblast kultury v Radě Evropy o případné spolupráci s Plzní jako člen Honorary Board. Měla jsem šanci promluvit i s paní  AndroullaVassiliou EU komisařkou pro vzdělání, kulturu, mnohojazyčnost a mládež, a také s europoslankyní Doris Pack, která je předsedkyní Výboru pro kulturu a vzdělávání Evropského parlamentiu a pracovní komise „A Soul for Europe“. Se zástupci  EHMK 2016 Wroclaw a San Sebastian a EHMK 2012 Maribor jsme jednali o společné strategii vůči EU v otázce posílení možností čerpat z evropských fondů pro EHMK a strategie k otevření EU fondů po roce 2014 více kultuře.

Read More