Monday, March 19, 2012

IMPULSTOUR 2015! očima studenta

Reportáž z návštěvy bavorských umělců v Plzni
3.3. 2012

Se směsicí nervozity a očekávání  přicházím v sobotním odpoledni k sídlu plzeňského týmu ve Vodárenské věži. Mám totiž napsat reportáž o setkání zástupců Plzně 2015 se zájemci o projekt Evropského hlavního města kultury z Bavorska, a protože je to moje první taková akce, nevím, co mám očekávat. U dveří už posedává nová stážistka Lisa z Německa, která mi na můj tázavý pohled ochotně vysvětluje, že neví, jak se dostat dovnitř. Protože se ani jeden z nás zatím netěší takové důvěře, abychom měli klíče, nezbývá nám, než postávat před vchodem a čekat, až přijde někdo výše postavený a tedy potřebným klíčem obdařený. Nakonec nás spasí samotný ředitel Plzně 2015 Tomáš Froyda, který kolem nás prolétne a my s trochou štěstí a notnou dávkou obratnosti stačíme zachytit dveře, než se znovu zabouchnou.
Hned jak se ocitneme uvnitř, zjišťujeme, že kanceláře jsou plné lidí a panuje tu čilý ruch. S Lisou se na sebe nevěřícně smějeme  – ani jednoho z nás nenapadlo prostě zazvonit na zvonek a ušetřit si tak nejmíň deset minut postávání na ulici. Není ale čas si s tím lámat hlavu, za pár minut dorazí plný autobus lidí a je nutné přistavit dostatečný počet židlí, připravit prezentaci a spoustu dalších věcí. Do příprav se zapojuje snad úplně každý, bez ohledu na věk nebo pracovní pozici všichni odkudsi z hloubi Věže přináší další a další židle, stoličky a křesílka, rozestavují je po sále a ještě si přitom stačí vyprávět nejnovější vtipy, které někde zaslechli. Netrvá to tedy dlouho a všechno je perfektně připravené a celé procesí pomocníků se zase vrací zpět ke své práci. Nakonec tak s Lisou zůstaneme v sále sami jen s ředitelem Froydou a Petrem Šimonem, který se stará o zahraniční projekty. 
Hrobové ticho přeruší až zadrnčení zvonku (vypadá to opravdu jako účinná metoda, jak se dostat dovnitř, umiňuji si, že to příště musím zkusit), kterým se ohlašuje německá výprava. Do sálu se nahrne dav vesele štěbetajících postav nejrůznějšího věku. Když si po nekonečném představování, popocházení a tlačení se konečně každý najde svoje místo k sezení, nabídne jim Tomáš Froyda „kávu nebo čaj, k dostání u stolku vepředu“. V tu ránu se vymrští na nohy všech čtyřicet německých účastníků setkání, začne se opět hrnout dopředu a trvá pěknou chvíli, než se zase usadí.
V tu chvíli si bere slovo znovu pan ředitel Froyda, po krátkém přivítání stihne ještě představit primátora Martina Baxu a potom už začíná prezentaci. Mluví perfektní němčinou, takže ani nevadí, že se Martin, další stážista z Německa, který měl dělat tlumočníka, opozdil. Prezentace trvá asi dvacet minut a představuje základní pilíře plzeňského projektu, nastiňuje třeba řešení  financí a dalších základních problémů, s kterými se takový projekt musí potýkat. Po ukončení prezentace přichází prostor na dotazy, kterých je opravdu hodně a zaberou více než půl hodiny. Němci mají připravenou řadu otázek na nejrůznější témata, odpovědi se zájmem poslouchají, diskutují, zapisují si poznámky. Když nakonec vyjdeme z Věže, máme už pořádné zpoždění oproti původnímu plánu.
To ale našim hostům ani v nejmenším nekazí náladu a vesele si povídají celou cestu autobusem k našemu prvnímu cíli, Světovaru. Tam nás čeká odborný výklad, nejdřív o jeho minulosti a historii, pak o tom, co se tu momentálně děje a chystá a především samozřejmě o Plzeňanům známých plánech na vybudování centra alternativní kultury se zkušebnami, ateliéry a dalšími prostory pro nezávislé umělce. Bavoři si zpustlé interiéry nadšeně fotí, s obzvláštním nadšením pak vyhledávají na zdech nasprejované obrazce a nápisů (i když nevím, jestli by jejich entuziasmus nevyprchal, kdyby jim někdo z nás přeložil některé z dost nevybíravých vzkazů).  Při stoupání po temném a rozbitém schodišti vytáhnou Němci bez mrknutí oka ze svých snad bezedných batůžků baterky a šlapou dál. Vůbec je evidentně netrápí ani zima, která tu panuje, ani špína, pavučiny a díry v podlaze ani nic podobného a ještě když odcházíme zpět k autobusu, fotí si zašlou budovu Světovaru ze všech možných pozic a úhlů.
Druhou zastávkou na naší cestě je nádražní budova Plzeň – Jižní Předměstí nebo, jak se mu u nás v Plzni říká, Jižák. I zde se nám dostane tlumočené přednášky, tentokrát o činnosti na takzvané „Moving Station”, která kromě divadla, koncertů a výstavy zahrnuje spoustu dalších akcí, třeba velmi oblíbený Bizzar Bazaar. Bavorskou výpravu velmi zaujme, když je jim vysvětlen systém jakéhosi „pronájmu“ místních zchátralých prostor pro kapely – kdokoliv tu může mít zkušebnu, pokud místnost sám vyklidí a zařídí. Už v úplné tmě pak procházíme budovou a zkoušíme vymyslet původní účel jednotlivých místností, ve kterých je dneska třeba výstava fotek a Němci mají znovu řadu zvídavých dotazů na chod Jižáku. Nakonec už je po půl sedmé, když se opět vracíme k autobusu. Bavory teď čeká ještě večeře v restauraci U Mansfelda, ale na tu už kdejaký stážista nemůže, takže se loučím se všemi novými známými z tohoto odpoledne a spěchám domů v naději, že mě tam snad také nějaká večeře čeká.

                                                                                                                                                             Jan Pišl