Město se skládá z písmen. Písmena
tvoří slova a věty. Věty vytváří odstavce, kapitoly. Kapitoly
romány. Romány světy. Svět země a města.
Vstávám za úsvitu; z očí si setřu praštěnou včerejší
noc. Dlouhá, horká sprcha, káva a po ní jogurt. Takhle už
jsem celé měsíce. Ráno je součástí dne, kdy můžu zapomenout na svoji cizí
příslušnost, můžu být vlastně kdekoliv s obvyklou pohodlnou rutinou. První
káva, první cigareta. Než si uvědomím, na jakém jsem místě, v jakém městě,
rychle uteču k psaní. Ještě chvilku nechci vědět, kde jsem, nechci nové
zážitky, nechci stýskání po domově, nechci touhu tady žít. Pokud mám
pocit, že můžu být kdekoliv, jsem doma.
Ale ne na dlouho.
Text města je těžké číst. Nikdy ho
nemůžeš dočíst, jen pokračovat ve čtení.
A opakované čtení je pokaždé jiné. Jako jemná
vrstva prachu na mojí mysli, je tam již dlouho, ale objevím ho. Pomalu se
usazuje v knoflíkových dírkách, ve vyhrnutých nohavicích kalhot. Nejde ho
vymýt, pevně se drží. Lechtá mě v nose, znehodnocuje podrážky mých bot,
překrucuje punčochy na nohách žen, mužům z toho svědí záda. Ruší tě,
aby sis ho všiml, nedovolí, aby se nečetl.
Hlad mě vyžene na ulici; koupím si něco u řezníka, název
si nepamatuju, ale podobá se to hotdogu.
Šedivé nebe pohlcuje útržky slov, které lidé křičí
v dopravním hluku. K obědu si objednám něco z menu, odvodím si, že
to je určitě hlavní jídlo, ne polévka nebo nápoj, podle ceny. Naštěstí
znám jména piv. Místní nelelkují, pijí pivo k obědu. Doma by
lidé házeli zlé pohledy, které mě většinou zastaví, ale tady je stav
milosrdenství. Všichni pijí pivo.
Počítačový technik podvádějící svoji ženu a jeho
vysokoškolská milenka u stolu přede mnou, dvě staré dámy u okna, barman na
obědové přestávce u pultu, úředníci u velkého stolu, přátelé ve vedlejší
místnosti, cizinci u toalet. Ústa se zaboří do pěny na pivě jako dětské lopatičky do
pískoviště. Pak, jakoby něco říkali, slíznou pivní vous
z horního rtu a utřou si ústa rukou.
Podívat se oknem ven znamená, že se stejným oknem nemůžu
podívat dovnitř. Když jsem někde uvnitř, už nevidím, kde jsem. Čtení
města je nejtěžší bytí ve městě. Hledám kontrasty, porovnávám je se svými zkušenostmi,
navlékám je na šňůru, zkouším pro ně najít paralelu, zjistit, jestli přitáhnou
pól magnetu, namočím v nich lakmusový papírek, nafouknu je, sním je,
vyzvracím je. Umím přemýšlet jen v souvislostech.
V supermarketu jsou staré dámy, táhnoucí nákupní
košíky, a povědomé matky všude, kam se otočím. Cítím
nutkání sledovat, co nakupují. Sýr, pivo, kávu, masový nářez, chléb – podle nákupního
košíku odhadnu počet dětí a vnoučat, jestli jsou rozvedené, jaké brambůrky má
manžel nejradši, kolik vydělávají, kde bydlí. Žena
dlouho otálí v uličce s vínem, vypadá to, že chce něco speciálního. Pomohu jí
vybrat, i když nemluvíme stejným jazykem, zdá se, že je vděčná. U každé
pokladny je fronta, ale všichni jsou trpěliví. Dříve
zmíněná žena vloží víno do tašky a zaplatí. Cestou ven
ho opět vytáhne, prohlíží si ho. Cítí se trapně, když jdu kolem.
Lidé jsou město.
Mají v sobě řeku, katedrálu a všechno, co lze
umístit na pohlednici. Ale také mají každodenní tvrdost, strach ze zimy,
předprázdninový stres, únavu z osmihodinové směny. V rukou
lidí prodávajících jmelí počítajících drobné, ve výfukových plynech aut,
v psech na procházce, v prasklinách na chodníku, ve znuděných
kopírovacích centrech, v sušícím se oblečení. V děcku,
které za mnou dlouze zírá.
_______________________________________________________________
The
city consists of letters. The letters form words and sentences. The sentences
makes paragraphs, chapters. The chapters novels. The novels worlds. The world
countries and cities.
I get
up at dawn; wipe out the loopy yesterday night from my eyes. Long, scolding
shower, coffee and yoghurt after it. I’ve been like this for weeks already. The
morning is the part of the day when I can let go of my alienage, I could be
anywhere with the usual comfort routine actually. First coffee, first cigarette.
Before realizing the place, the city where I am, I quickly escape into writing.
For a little longer I don’t want to know where I am, I don’t want new
experiences, don’t want homesickness, don’t want the desire to live here. If I
feel that I could be anywhere, then I’m home. But it’s not a long time.
The
text of the city is difficult to read. You can’t ever finish reading it, just
keep reading. And re-reading is different every time. As a delicate layer of
dust on my mind, already there for a long time by I discover it. Little by
little clinging in my buttonholes, in the rolled up legs of my trousers. Can’t
be washed out, clings strongly. It tickles my nose hairs, debases the sole of
my shoes, twists the stockings on the legs of women, it makes men’s back to
itch. Disturbs you to be noticed, doesn’t allow not reading it.
Hungriness
drives me out on the street; I buy something at the butchers which name I can’t
remember but it’s like a hotdog. The grey sky absorbs the fragments of words
the people shout in the noise of transport. At lunch I order by pointing at
something on the menu, deducing what is a main dish for sure, not a soup or
drink, by the price. Fortunately I know the name of the beers. Locals don’t
fiddle around, they drink beer at lunch. At home people would give a dirty
look, only that holds me back usually, but here it’s a state of grace.
Everybody drinks beer. The computer engineer cheating on his wife and his
undergrad lover at the table in front of me, the two old ladies by the window,
the bartender in his lunch break by the counter, the officers by the great
table, the friends in the other room, the foreigners next to the toilet. Mouths
dig in the head on beer like the shovels of the kids in the sandpit. Then like
saying something, they bite the beer-mustache off their upper lips and wipe
their mouths with their hands.
Looking
out of a window means that I can’t look in at the same window. If I’m inside
somewhere, I don’t see where I am anymore. Reading the city is the most
difficult being in the city. I look for contrasts, compare it with my
experiences, thread it on a line, trying to find a parallel for it, see if it
attracts a pole of a magnet, dunk a litmus paper in it, blow it up, eat it,
throw it up. I can only think in relations.
In the
supermarket there are old ladies dragging shopping carts and familiar mothers
wherever I turn. I feel an urge to observe what they buy. Cheese, beer, coffee,
cold cuts, bread – I can tell from the shopping cart the number of their kids
and grandchildren, if they’re divorced, what the favorite crisp of the husband
is, how much money they make, where they live. A woman lingers long in the wine
ail, looks like she wants something special. I help her choose although we
don’t speak a common language, she seems grateful. There are queues at every
counter, but everybody is patient. The woman mentioned earlier puts the wine in
her bag and pays. At the way out she takes it out again, looking at it. She
gets embarrassed when I pass her.
The
people are the city. They have the river, the cathedral and everything that can
be placed on a postcard inside of them. But they also have the everyday’s
hardness, the fear of the winter, the pre-holiday stress, the tiredness of the
eight hour shifts. In the hands of the people selling mistletoe counting
change, in the exhaust gases of cars, in the dogs on a walk, in the cracks of
the pavement, in the bored photocopy salons, in the clothes hung to dry. In the
kid protractedly staring after me.
