Thursday, February 16, 2012

2015 slov o plzeňské kultuře

Úvodem: Text je v prvé řadě zamýšlen jako "cesta" stejným směrem. Není o opozici za každou cenu. Je pouze tázáním po hlubším "smyslu", pokusem o nalezení něčeho společného, sjednocujícího. Důvodem k jeho napsání byla především "podpora" projektu 2015.

V loňském roce Plzeň uspěla v soutěži o titul Evropské hlavně město kultury 2015. Zejména pro regionální město, které současné impulsy světového umění a myšlení převážně dosud míjely, znamená titul EHMK 2015 velkou příležitost a také výzvu.
   Právě proto jsme zneklidněni současným mediálním obrazem tohoto projektu, ještě více ale mlhou šířící se kolem personálních rošád a slovních přestřelek ve vedení Společnosti Plzeň 2015. Pro vnějšího pozorovatele může být nynější atmosféra panující v této Společnosti především dalším důkazem, že začala „nová éra bezmoci“, kdy běžný občan téměř nemůže přes proklamovaný dialog a „demokratické garance“ do chodu věcí veřejných zasáhnout.

    Situace v Plzni v tuto chvíli připomíná stavbu Babylonské věže. Zdá se, že každý zúčastněný si pořád omílá pouze to své a za peníze společnosti si přihřívá opojnou polévku vlastního ega. Hodnotové diskurzy a konkrétní ideje zjevně ustoupily před nutností co nejvýhodněji „naporcovat medvěda“, ze kterého je však reálný zatím pouze stín. Nově vybudované a ještě „křehké“ kulturní struktury se rozpadly dříve, než se společné dílo mohlo začít vytvářet. Možná je však vyznění celé situace způsobeno pouze špatnou mediální prezentací celého projektu a především tím, že je prováděna bez nezbytného respektu k veřejnosti a bez neméně nezbytného, oboustranného dialogu s ní.
    V průběhu příprav kandidatury bylo slovo Kultura skloňováno opakovaně snad v každé větě. Ne všichni jsme však srozuměni s faktem, že pouhý verbální mechanismus může „stvořit“ cokoli skutečně kulturního, že stačí pouze slova a peníze – a Kultura ihned „otevře“ všechny své inspirační a imaginativní zdroje. Z nekonečných prezentací, anket, strategických materiálů a programů rozvoje totiž nikdy bezprostředně nevznikne kvalitní a vskutku tvůrčí báseň, obraz nebo hudební skladba 
- a dokonce ani inspirace nebo příznivé podmínky pro vznik takového díla. Jedině Kultura, žita a „pěstována“ konkrétními lidmi, může vytvářet živé kulturní vztahy, proměňovat je a osvobozovat.

   V první fázi projektu šlo výhradně o procesní a formální stránky, velmi náročné, složité a pracné. Díky erudici celého kreativního týmu se je podařilo skvěle vyřešit. Částečně byla úspěšná i „mobilizace“ důvěry plzeňské kulturní (a nejenom kulturní) veřejnosti k předloženému projektu.    V náznaku se též započal proces dialogu s některými tvůrčími osobnostmi Plzně a Plzeňského kraje.

   Ve druhé části tohoto procesu však půjde daleko o víc. O Kulturu. Ale co pro nás pojem Kultura opravdu představuje? Neprojektujeme své představy pouze do dalšího prázdného mýtu? Vždyť ten, kdo prahne po nekonkrétní abstrakci, vnáší do společnosti v lepším případě jen chaos a plané naděje. Je možné Kulturu „použít“ jako tmel, obsah, médium, smysl projektu Plzeň 2015? Není nakonec tento projekt sám o sobě protimluvem? Je reálné, aby se Kultura stala pro město trvalým zdrojem vzájemné soudržnosti? Nepoužíváme pojmu Kultura jen jako filtru naší osobní lačnosti? Nestává se v našem pojetí Kultura všehovšudy projevem závislosti, dokladem vyprahlosti, čímsi jako nádobou naruby? Zábavou, byznysem a prodejem či nákupem emocí? Jsme si opravdu jisti tím, co má být jejím tvůrčím a tvořivým obsahem?

   Proto jsme přesvědčeni, že zejména „nová“ formulace slova Kultura, by poskytla jasnější představu o možnostech principiální diskuze o dalších společných krocích a o skutečných kulturních potřebách města Plzně. Má-li mít projekt Plzeň EHMK 2015 opravdu evropský rozměr, je tato otázka určitě na místě. Někteří z nás totiž opravdu touží žít v kulturnějším prostředí a nechtějí být na konci roku 2015 zklamáni promarněnou příležitostí. Kocovina z ní by totiž na dlouhá léta zmarnila další pokusy o život v „otevřenějším“ městě.

  Jak tedy chápat pojem Kultura?

    Je obecně známo, že slovo Kultura pochází z trpného tvaru latinského slovesa colere (to, co je pěstováno). Proto byl v Evropě za nevýraznější kulturní počin považován vítězství nad Dantovým selva oscura (temný les). Za jaké hranice divočiny a šerosvitu nás však v Plzni Kultura vymezuje a provází dnes? Nezužuje pak samo toto vymezení nakonec i nesamozřejmost lidské existence a tím i možnosti její kreativity? Nebude se nám okolní svět – stojící mimo naši kulturní a pěstěnou zahradu – posléze jevit jako nebezpečný a chtónický? Nezačnou v souvislosti se vším „kulturním“ pokaždé klíčit také zárodky našich existenciálních pochybností, vyprázdnění a zmaru?

   Jsme toho názoru, že tématem “nové vlny plzeňské Kultury” by se měl stát odklon od iracionálních (i pouze racionálních) a prefabrikovaných megaprojektů a poté návrat k individuální a autentické tvůrčí osobnosti, k její přirozené společenské angažovanosti a radosti z tvorby. K procesu duševní transformace (přihláškou deklarované) a k vnitřní proměně společnosti. Návrat k původní, „obyčejné“ lidské mysli a moudrosti, otevřenému vědomí a jeho imaginaci. K jistému druhu nevědomosti, pokory a osobní odvaze svobodně myslet. Ke Kultuře ve formě zrcadla, hry, terapie a prostředku sebepoznání. Ke Kultuře jako cesty seberealizace a probuzení člověka do svobody v duchu nejhlubších indoevropských tradic. Ke Kultuře jako autentického osobního vztahu k bližnímu a permanentně otevřené reflexi současného světa a jeho potřeb. Ke Kultuře jako živému procesu. Jedině taková Kultura totiž slouží jako pojistka proti ujařmení mocí, je lhostejné zda politickou či ekonomickou. Moc přece člověkem manipuluje vždy, když není schopen pokory a vnitřního klidu. Ale Kultura je samozřejmě i pojistkou proti mravní „zhovadilosti“ a neustále se šířícímu blbství ve všech podobách.

   Za zcela zhoubné považujeme pokusy řešit Kulturu pouze v rovině systémové a politické. Tento způsob vždy byl a bude, slovy Goethova Fausta, pouze cestou do „bezcestí, kde se nepodaří nic vyprosit“. Všechny významné kulturní i kontrakulturní změny totiž vznikají z tvořivé opozice ke stávajícím hodnotám. Člověk a společnost jsou jejich prostřednictvím stavěni do naprosto nové situace, do neomezeného a neznámého pole tvůrčích i společenských možností. Politickými a mechanickými nástroji je Kultura zbavována bytostné svobody a odříznuta od všech svých nejcennějších inspirativních zdrojů. Stává se instantní kaší, nechutným a nevábným hamburgerem, čili zbožím, a na druhé straně synonymem ideologie. Kultura řízená politickými a estetickými konstrukcemi, pořádky a předsudky, vede pouze k vyprázdnění, zplanění a povrchnosti. Netvůrčí, konstruovaná kultura se sice může přehledně a přístupně vykazovat v excelových tabulkách a grafech, může být i dobře prodejná, ale pro skutečný život je od počátku mrtvá a nepoužitelná. Lze ji totiž jedině konzumovat. Právě o takové kultuře říká hlavní postava jednoho z filmů Jeana-Luca Godarda: „Když slyším slovo kultura, vytahuji šekovou knížku...“
  
   Není vůbec důležité, že v tuto chvíli nepředkládáme a ani neznáme žádné konkrétní nástroje, mechanismy ani techniky, jakými tento „kulturně transformativní“ proces v Plzni probudit a jak zkušenosti z něj povstávající pro budoucnost uspořádat. Takové prostředky hledá lidstvo neúspěšně více jak 5000 let. Pro začátek zcela jistě postačí  naše zklamání a naše nespokojenost se současným stavem věcí. Stačí, abychom k tématu Kultury v Plzni přistupovali beze strachu, s pokorou, s údivem a především s maximální otevřeností.  Jsme přesvědčeni, že je zapotřebí mnohem více naslouchat reálným požadavkům a potřebám obyvatel tohoto města než bludným hlasům osobních ambicí.
     Pokud v sobě nenalezneme dostatek pokory k pochybnostem a v souvislosti s ní i k formulování stále nových otázek, pokud se znovu a znovu nezačneme vrhat do hlubin“ať pekla či nebe”, ztratíme v podružnostech a malichernostech smysl a obsah projektu Plzeň EHMK 2015 a nakonec ztratíme i sami sebe.
                                                                                                                                                                                        Ivo Hucl,  Šťáhlavice 8. 2. 2012

Wednesday, February 1, 2012

P.F. – Plzeň felix

V Plzni poprvé padal sníh. Dočkali jsme se až v novém roce, leží na střechách, Mlýnská strouha je potažena tenoučkou šedou vrstvou a udržet se na nohou je umění. Pilsen im Schnee, Plzeň ve sněhu, čeština si mne podrobuje svým podivuhodným rytmem, který je mi tak dobře známý a přece vždy znovu nový, osvojuji si tento jazyk jako svou druhou tvář, s jeho mezerami a místy zlomu, obroušenými hranami a fasádami s jejich příběhy.

Vybledlá fotka ukazuje jednu moji přítelkyni a mne pod velkou nalepenou puzzle skládačkou s kočkou na jednom brněnském schodišti; kočka se na nás dívá jako Bůh, bystrýma, pozornýma očima. „Bůh je kočka“, pomysleli jsme si. Ale ona řekla: Možná ještě chybí nějaké dílky skládačky, a nyní nám tak tento neúplný obraz připadá jako kočka…

Také každý jazyk je jakýsi obraz, každý cizí jazyk – ale i ten vlastní: člověk se na něj podívá a myslí si, že na něm něco rozpozná, ale zároveň ví, že toho k tomuto obrazu ještě velmi mnoho chybí, že se ještě může změnit (a vlastně musí), a kdo ví, jaký je výhled shora, než vystoupáme všechny schody (nebo si myslí, že už je nahoře, daleko nahoře, úplně nahoře).

Někdy plují česká slova ve větě jako rtuť, jak je krásné napsat slovo Plzeň, už jste to někdy vyzkoušeli? Vezmete pero a jedním tahem vznikne město, a na konci háček. Je to jako podpis. Shrnuje několik slov do jedné kudrlinky, do jednoho slova.

U katedrály svatého Bartoloměje: mřížová vrata s andělíčky. 29 malých kovových hlaviček, na každé tyči mříže jedna, a ten 11. andělíček zleva (pokud jsem se nepřepočítal) kdysi dávno někomu přinesl štěstí, pročež si na něj chtějí celé věky sáhnout štěstíchtiví lidé zdaleka i zblízka (především zblízka). Tak jako Petr v katedrále v Římě, který nosí jednu ponožku tam, kde měl dříve nohu – to je ten pravý zázrak: čas mu navlékl jednu ponožku, aby ho ochránil. Tak je tomu i u andělíčka u katedrály: Skutečným zázrakem je, že anděl už nemá žádný obličej,  p r o t o ž e  mu na něj sáhlo příliš mnoho lidí, rozpustil se pod rukama času, aby si zachoval svou tvář. Ostatní andělé po obou stranách (jejichž příběhy by možná byly zajímavější) si je uchovali, své baculaté počasím pokoušené a zažloutlé obličeje, své zkamenělé kulaté tvářičky a nevyzpytatelné puntíky očí.

Nedávno jsem v jednom planetáriu na druhém konci republiky viděl simulaci Země, nad kterou se jako svatojánské mušky pohybují letadla, která se den co den, noc co noc, a sem a tam mezi dnem a nocí vznášejí nad pevninou a moři. V noci jsou vidět jen ona, jak s mocí přičinlivého mraveniště vytváří Ameriku, budují kontury a hranice, a jako malá zvířátka mají strach z vody oceánů. Podobně si představuji, že od každého, kdo vyhledá andělíčka na plzeňském náměstí (a ostatní andělíčky nejspíše ignoruje), vedou červené nitky nebo světýlka svatojánských mušek, směrem do města, po kratších i delších cestách, a že se tak rýsuje obraz města, který si vystačí bez světla, pavučina z nitek, každá v jiném odstínu červené barvy, až je jimi město zcela pokryté, tak jako nějaká z instalací od Christa, a každý, kdo se dotkne andělíčka, se stane nitkou, tajemné pavoučí vlákno ztraceného obličeje se táhne od vřetene věže kostela, a každý jde  s v o u  cestou.

(Jiná úvaha by zahrnovala všechny ty nemoci, které si člověk může přivodit osaháváním andělíčka, jaké epidemie může den co den předávat dále, jakým bídným způsobem může člověk zhynout, zatímco se anděl halí do stříbřitého mlčení, dotknout se ho v rukavicích neplatí, protože tak se nedostaví ani ono štěstí, nechá na sebe čekat, člověk to přece na těch andělíčcích vidí, že už strašně dlouho čekají na své vlastní štěstí, tahle jiná úvaha by předložila smělou domněnku, nastiňovala by konspirační teorie, o otrávené podzemní vodě jako u Dr. Mabuse; ale teď si už člověk vůbec není jist, jestli si přes sebe realita již nepřehodila anti-tvář spiknutí, otrávené cisterny, tvář, ze které nelze nic vyčíst, protože se halí do olova a rtuti. Jedna legenda vypráví o tom, že mučedníkovi Bartolomějovi stáhli kůži; i tak je možné ztratit tvář.)

P.F. – pour féliciter – stojí podle jedné staré tradice na českých novoročních přáníčkách. Ještě dva měsíce mne bude Plzeň svírat ve své dlani (ano, Plzeň je stále ještě žena). Po této větě už to bude jen měsíc a půl, a dříve, nebo později, se budu na tyto řádky dívat z jiného místa a vzpomínat na plzeňské nemoci, zlomová místa, obroušené hrany a staré fasády se svými starými a novými příběhy, se svými neobjevenými poklady, svými fádnostmi, a vzpomenu si na tu nejhorší nemoc: zvláštní Stockholmský syndrom, kterým si město člověka podmaní, člověk reaguje podivně, stává se rozmarným, člověk ke městu přilne a brání ho uvnitř i navenek. A občas ani sám vlastně neví proč.


 Martin Mutschler, leden 2012.