Úvodem: Text je v prvé řadě zamýšlen jako "cesta" stejným směrem. Není o opozici za každou cenu. Je pouze tázáním po hlubším "smyslu", pokusem o nalezení něčeho společného, sjednocujícího. Důvodem k jeho napsání byla především "podpora" projektu 2015.
V loňském roce Plzeň uspěla v soutěži o titul Evropské hlavně město kultury 2015. Zejména pro regionální město, které současné impulsy světového umění a myšlení převážně dosud míjely, znamená titul EHMK 2015 velkou příležitost a také výzvu.
Právě proto jsme zneklidněni současným mediálním obrazem tohoto projektu, ještě více ale mlhou šířící se kolem personálních rošád a slovních přestřelek ve vedení Společnosti Plzeň 2015. Pro vnějšího pozorovatele může být nynější atmosféra panující v této Společnosti především dalším důkazem, že začala „nová éra bezmoci“, kdy běžný občan téměř nemůže přes proklamovaný dialog a „demokratické garance“ do chodu věcí veřejných zasáhnout.
Situace v Plzni v tuto chvíli připomíná stavbu Babylonské věže. Zdá se, že každý zúčastněný si pořád omílá pouze to své a za peníze společnosti si přihřívá opojnou polévku vlastního ega. Hodnotové diskurzy a konkrétní ideje zjevně ustoupily před nutností co nejvýhodněji „naporcovat medvěda“, ze kterého je však reálný zatím pouze stín. Nově vybudované a ještě „křehké“ kulturní struktury se rozpadly dříve, než se společné dílo mohlo začít vytvářet. Možná je však vyznění celé situace způsobeno pouze špatnou mediální prezentací celého projektu a především tím, že je prováděna bez nezbytného respektu k veřejnosti a bez neméně nezbytného, oboustranného dialogu s ní.
V průběhu příprav kandidatury bylo slovo Kultura skloňováno opakovaně snad v každé větě. Ne všichni jsme však srozuměni s faktem, že pouhý verbální mechanismus může „stvořit“ cokoli skutečně kulturního, že stačí pouze slova a peníze – a Kultura ihned „otevře“ všechny své inspirační a imaginativní zdroje. Z nekonečných prezentací, anket, strategických materiálů a programů rozvoje totiž nikdy bezprostředně nevznikne kvalitní a vskutku tvůrčí báseň, obraz nebo hudební skladba
- a dokonce ani inspirace nebo příznivé podmínky pro vznik takového díla. Jedině Kultura, žita a „pěstována“ konkrétními lidmi, může vytvářet živé kulturní vztahy, proměňovat je a osvobozovat.
V první fázi projektu šlo výhradně o procesní a formální stránky, velmi náročné, složité a pracné. Díky erudici celého kreativního týmu se je podařilo skvěle vyřešit. Částečně byla úspěšná i „mobilizace“ důvěry plzeňské kulturní (a nejenom kulturní) veřejnosti k předloženému projektu. V náznaku se též započal proces dialogu s některými tvůrčími osobnostmi Plzně a Plzeňského kraje.
Ve druhé části tohoto procesu však půjde daleko o víc. O Kulturu. Ale co pro nás pojem Kultura opravdu představuje? Neprojektujeme své představy pouze do dalšího prázdného mýtu? Vždyť ten, kdo prahne po nekonkrétní abstrakci, vnáší do společnosti v lepším případě jen chaos a plané naděje. Je možné Kulturu „použít“ jako tmel, obsah, médium, smysl projektu Plzeň 2015? Není nakonec tento projekt sám o sobě protimluvem? Je reálné, aby se Kultura stala pro město trvalým zdrojem vzájemné soudržnosti? Nepoužíváme pojmu Kultura jen jako filtru naší osobní lačnosti? Nestává se v našem pojetí Kultura všehovšudy projevem závislosti, dokladem vyprahlosti, čímsi jako nádobou naruby? Zábavou, byznysem a prodejem či nákupem emocí? Jsme si opravdu jisti tím, co má být jejím tvůrčím a tvořivým obsahem?
Proto jsme přesvědčeni, že zejména „nová“ formulace slova Kultura, by poskytla jasnější představu o možnostech principiální diskuze o dalších společných krocích a o skutečných kulturních potřebách města Plzně. Má-li mít projekt Plzeň EHMK 2015 opravdu evropský rozměr, je tato otázka určitě na místě. Někteří z nás totiž opravdu touží žít v kulturnějším prostředí a nechtějí být na konci roku 2015 zklamáni promarněnou příležitostí. Kocovina z ní by totiž na dlouhá léta zmarnila další pokusy o život v „otevřenějším“ městě.
Jak tedy chápat pojem Kultura?
Je obecně známo, že slovo Kultura pochází z trpného tvaru latinského slovesa colere (to, co je pěstováno). Proto byl v Evropě za nevýraznější kulturní počin považován vítězství nad Dantovým selva oscura (temný les). Za jaké hranice divočiny a šerosvitu nás však v Plzni Kultura vymezuje a provází dnes? Nezužuje pak samo toto vymezení nakonec i nesamozřejmost lidské existence a tím i možnosti její kreativity? Nebude se nám okolní svět – stojící mimo naši kulturní a pěstěnou zahradu – posléze jevit jako nebezpečný a chtónický? Nezačnou v souvislosti se vším „kulturním“ pokaždé klíčit také zárodky našich existenciálních pochybností, vyprázdnění a zmaru?
Jsme toho názoru, že tématem “nové vlny plzeňské Kultury” by se měl stát odklon od iracionálních (i pouze racionálních) a prefabrikovaných megaprojektů a poté návrat k individuální a autentické tvůrčí osobnosti, k její přirozené společenské angažovanosti a radosti z tvorby. K procesu duševní transformace (přihláškou deklarované) a k vnitřní proměně společnosti. Návrat k původní, „obyčejné“ lidské mysli a moudrosti, otevřenému vědomí a jeho imaginaci. K jistému druhu nevědomosti, pokory a osobní odvaze svobodně myslet. Ke Kultuře ve formě zrcadla, hry, terapie a prostředku sebepoznání. Ke Kultuře jako cesty seberealizace a probuzení člověka do svobody v duchu nejhlubších indoevropských tradic. Ke Kultuře jako autentického osobního vztahu k bližnímu a permanentně otevřené reflexi současného světa a jeho potřeb. Ke Kultuře jako živému procesu. Jedině taková Kultura totiž slouží jako pojistka proti ujařmení mocí, je lhostejné zda politickou či ekonomickou. Moc přece člověkem manipuluje vždy, když není schopen pokory a vnitřního klidu. Ale Kultura je samozřejmě i pojistkou proti mravní „zhovadilosti“ a neustále se šířícímu blbství ve všech podobách.
Za zcela zhoubné považujeme pokusy řešit Kulturu pouze v rovině systémové a politické. Tento způsob vždy byl a bude, slovy Goethova Fausta, pouze cestou do „bezcestí, kde se nepodaří nic vyprosit“. Všechny významné kulturní i kontrakulturní změny totiž vznikají z tvořivé opozice ke stávajícím hodnotám. Člověk a společnost jsou jejich prostřednictvím stavěni do naprosto nové situace, do neomezeného a neznámého pole tvůrčích i společenských možností. Politickými a mechanickými nástroji je Kultura zbavována bytostné svobody a odříznuta od všech svých nejcennějších inspirativních zdrojů. Stává se instantní kaší, nechutným a nevábným hamburgerem, čili zbožím, a na druhé straně synonymem ideologie. Kultura řízená politickými a estetickými konstrukcemi, pořádky a předsudky, vede pouze k vyprázdnění, zplanění a povrchnosti. Netvůrčí, konstruovaná kultura se sice může přehledně a přístupně vykazovat v excelových tabulkách a grafech, může být i dobře prodejná, ale pro skutečný život je od počátku mrtvá a nepoužitelná. Lze ji totiž jedině konzumovat. Právě o takové kultuře říká hlavní postava jednoho z filmů Jeana-Luca Godarda: „Když slyším slovo kultura, vytahuji šekovou knížku...“
Není vůbec důležité, že v tuto chvíli nepředkládáme a ani neznáme žádné konkrétní nástroje, mechanismy ani techniky, jakými tento „kulturně transformativní“ proces v Plzni probudit a jak zkušenosti z něj povstávající pro budoucnost uspořádat. Takové prostředky hledá lidstvo neúspěšně více jak 5000 let. Pro začátek zcela jistě postačí naše zklamání a naše nespokojenost se současným stavem věcí. Stačí, abychom k tématu Kultury v Plzni přistupovali beze strachu, s pokorou, s údivem a především s maximální otevřeností. Jsme přesvědčeni, že je zapotřebí mnohem více naslouchat reálným požadavkům a potřebám obyvatel tohoto města než bludným hlasům osobních ambicí.
Pokud v sobě nenalezneme dostatek pokory k pochybnostem a v souvislosti s ní i k formulování stále nových otázek, pokud se znovu a znovu nezačneme vrhat do hlubin“ať pekla či nebe”, ztratíme v podružnostech a malichernostech smysl a obsah projektu Plzeň EHMK 2015 a nakonec ztratíme i sami sebe.
Ivo Hucl, Šťáhlavice 8. 2. 2012
0 comments:
Post a Comment