Jako praktikant v Evropském hlavním městě kultury
Od té doby, co jsem v Plzni, nyní jsou tomu již téměř čtyři týdny, se ptám sám sebe, které místo se mi v tomto městě líbí, nebo bude líbit nejvíce. Tato myšlenka je jako úkol, který jsem si přinesl z domova. Vidím před svým vnitřním okem lidi - místní, dříve cizí, kteří se stali domácími, kteří vyprávějí o svých nejmilejších místech, zatímco kamera mého vnitřního oka, má tyto lidi před objektivem. Je to film podle jednoduchého scénáře.
Když si sám sobě položím otázku, připadá v úvahu hned vícero míst a to je víc než jsem sám očekával, přece jen jsem byl vůči tomuto městu skeptický. O která místa se jedná, to není tak důležité, to by bylo v nejlepším případě turisticky zajímavé (k tomu se ale tato moje místa vlastně nehodí). Čím se vyznačují, to ale nesmím zatajit: Díky jedinečnému, tajuplnému spojení starého a nového, pro a proti, díky prostoupeným vrstvám z břidlice, času a vypracovaného listového těsta; místa transitu, kde by člověk chtěl zůstat: nádraží, mosty, břehy; v pohledu: komíny, voda, stromy a drobení fasád.
V roce 2015 bude Plzeň Evropským hlavním městem kultury a toto datum je jako hvězda na nebi, za kterou jdou Tři králové. I kdybych to vyjádřil méně pateticky, zůstane na jazyku chuť utopie, pocit, jako když se malé kolečko v ani ne tak velkém soukolí propracovává k něčemu, co ještě není konkrétní, ale jako ona chuť je cítit teprve na jazyku. Hlavní město kultury je úkol, který je teprve třeba polknout. Město přestavuje, renovuje, vyzbrojuje, méně své budovy, ty "němé svědky", o nichž se stále mluví, méně to viditelné, spíše ono opotřebené, kouzelné slovo: kultura. Otevře se jeden městský prostor a otevřou se oči pro potenciál tohoto města a pro to, co ukazuje za tento potenciál, na něco většího, co snad mnozí pojmenují jako evropské. Plzeň, skrytě evropská, se stane oficiálně evropská. To velké a malé se má spojit, to staré aktivovat v novém.
A mezitím pořád vidím obrazy, před mým vnitřním okem: trojúhelníkový pruh trávy mezi kolejemi, zelenou příď pro nádraží Jižního předměstí. Nebo most na mé denní cestě do práce. V pohledu: auta, asfalt, parkovací budova. Ale také řeka; úhor, věže a svatí.
Martin Mutschler
Když si sám sobě položím otázku, připadá v úvahu hned vícero míst a to je víc než jsem sám očekával, přece jen jsem byl vůči tomuto městu skeptický. O která místa se jedná, to není tak důležité, to by bylo v nejlepším případě turisticky zajímavé (k tomu se ale tato moje místa vlastně nehodí). Čím se vyznačují, to ale nesmím zatajit: Díky jedinečnému, tajuplnému spojení starého a nového, pro a proti, díky prostoupeným vrstvám z břidlice, času a vypracovaného listového těsta; místa transitu, kde by člověk chtěl zůstat: nádraží, mosty, břehy; v pohledu: komíny, voda, stromy a drobení fasád.
V roce 2015 bude Plzeň Evropským hlavním městem kultury a toto datum je jako hvězda na nebi, za kterou jdou Tři králové. I kdybych to vyjádřil méně pateticky, zůstane na jazyku chuť utopie, pocit, jako když se malé kolečko v ani ne tak velkém soukolí propracovává k něčemu, co ještě není konkrétní, ale jako ona chuť je cítit teprve na jazyku. Hlavní město kultury je úkol, který je teprve třeba polknout. Město přestavuje, renovuje, vyzbrojuje, méně své budovy, ty "němé svědky", o nichž se stále mluví, méně to viditelné, spíše ono opotřebené, kouzelné slovo: kultura. Otevře se jeden městský prostor a otevřou se oči pro potenciál tohoto města a pro to, co ukazuje za tento potenciál, na něco většího, co snad mnozí pojmenují jako evropské. Plzeň, skrytě evropská, se stane oficiálně evropská. To velké a malé se má spojit, to staré aktivovat v novém.
A mezitím pořád vidím obrazy, před mým vnitřním okem: trojúhelníkový pruh trávy mezi kolejemi, zelenou příď pro nádraží Jižního předměstí. Nebo most na mé denní cestě do práce. V pohledu: auta, asfalt, parkovací budova. Ale také řeka; úhor, věže a svatí.
Martin Mutschler
0 comments:
Post a Comment